Článek
Zpočátku jsem si myslela, že jen někam odběhl. Možná na toaletu. Nebo ho zaujalo něco v pánském. Vzala jsem to jako příležitost, že si v klidu projdu slevy bez jeho „To fakt potřebuješ?“ Ale jak čas ubíhal a já mu psala už čtvrtou zprávu bez odpovědi, začala jsem být nervózní. Ne kvůli strachu – ale kvůli tomu tichu. Manžel je typ, který má telefon neustále u sebe. Neozvat se? To není jeho styl.
Zkusila jsem zavolat. Dvakrát, třikrát. Nic. Nakonec jsem ho zahlédla o pár uliček dál. Smál se. Stál u lavičky u stánku s kávou a vedle něj seděla mladá žena. Turistka, podle všeho. Blonďatá, opálená, s mapou na kolenou. A on jí něco ukazoval na displeji mobilu. Usmívali se na sebe, jako by byli stálí známí. V tu chvíli mi v hrudi trochu zatrnulo. Ne snad, že bych mu nevěřila. Ale člověk má instinkt. A ten můj zpozorněl.
Přišla jsem blíž a s úsměvem pronesla: „Tak tady jsi!“ Překvapeně vzhlédl, jako by si právě uvědomil, že nejsem vedle něj. Žena vstala, poděkovala anglicky a odešla. Manžel se trochu omluvně usmál a vysvětlil, že se ztratila, neuměla najít cestu k autobusu a požádala ho o pomoc. Ukazoval jí zastávku, kde jí měl jet spoj. Nic víc.
Možná to bylo opravdu nevinné. Možná ne. Ale ten obraz – jak tam stojí, uvolněný, s kávou a úsměvem – mi v hlavě zůstal. A hlavně ten kontrast. Já mezi kabinkami, s krabicemi v ruce a jeho jinde, s jinou. Nešlo o žárlivost. Spíš o zvláštní pocit, že jsme si to odpoledne slíbili pro sebe – a najednou každý trávil čas jinde. On s cizí ženou. Já slevami, které už mi byly fuk.
Cesta domů byla tichá. Ne hádavá, jen zamyšlená. Nakonec jsme se o tom večer pobavili. On neviděl problém. Já ano – ne v tom, že pomohl. Ale že se zapomněl. Nezavolal. Neozval se. A že v tu chvíli někdo jiný dostal jeho pozornost, zatímco já čekala mezi regály.
