Článek
Byli jsme spolu čtvrtý rok. Znali jsme se už z výšky, chodili spolu do knihovny, pařili s přáteli, spali na matracích na podlaze, jedli špagety se šunkou, protože na nic víc nebylo. Byli jsme „levný pár“, jak jsme si říkali a mě to tehdy fakt bavilo.
Jenže časy se změnily. On začal pracovat v reklamce, kde se chodilo na obědy, pilo se naturální víno a za dárky k Vánocům se utrácelo tolik, že mi bylo až trapně. Já nastoupila na poloviční úvazek do kulturní redakce a přivydělávala si psaním do lokálního měsíčníku. Stále jsem žila dost minimalisticky. A stále jsem milovala sekáče.
Ve světě levných plastových hadrů z řetězců a tuctových kolekcí mě second handy fascinovaly svou rozmanitostí. Bavilo mě hrabat se v nich, hledat poklady, kombinovat styly, vrstvit barvy. Byl to můj způsob, jak se vyjádřit, jak se odlišit. A taky jak nevyhodit majlant. Jenže pro něj to najednou byla ostuda. Něco, o čem se raději nemluví. A čím dál častěji jsem slyšela narážky typu: „Fakt v tomhle chceš jít na tu vernisáž?“ nebo „Tahle bunda je… retro, nebo spíš chudá?“
Nejdřív jsem to přecházela. Však se jen snaží být vtipný. Ale jednou, u večeře s jeho kolegy, se to zlomilo. Někdo se mě zeptal, odkud mám ty šaty. Byly červené, plisované, s výšivkou na límečku a já je hrdě pronesla: „Za stovku z Dobročinného obchodu na náměstí.“ Ticho. Pak uchechtnutí. A jeho zrudlý obličej.
Ten večer mi to vyčetl. Že jsem ho prý ponížila. Že je mu trapně, když si někdo myslí, že nemá ani na to, aby mě oblékl. Prý vypadám jako holka z děcáku. To řekl. Holka z děcáku. A já si tehdy sbalila věci. Ne kvůli tomu výrazu, i když mě bodl hluboko. Ale protože jsem pochopila, že náš svět už není společný. Možná nikdy nebyl. Jen jsem si to dlouho nechtěla přiznat.
Bylo mi třicet a byla jsem zpátky u rodičů. Se třemi taškami oblečení z druhé ruky a několika poznámkovými bloky. Byla jsem naštvaná, smutná, zmatená. Ale zároveň neuvěřitelně svobodná. Přestala jsem se někomu přizpůsobovat. Začala jsem si víc věřit. A taky jsem si konečně založila blog.
Původně to měl být jen takový deníček. Pár fotek, pár úvah o udržitelnosti módy, pár vtipných postřehů ze sekáčů. Netušila jsem, že to bude někoho zajímat. Jenže přišly první komentáře. A pak zprávy, že mi to sluší. Že mám super cit pro kombinace. Že to, co vytahuju z těch hromad hadrů, je vlastně umění. Smála jsem se. A pak jsem začala fotit víc. A psát jinak. Upřímněji, otevřeněji.
O pár měsíců později mi napsala šéfredaktorka místního magazínu. Prý mě sleduje a jestli bych nechtěla napsat něco o podzimních trendech pro jejich módní rubriku. Zasmála jsem se nahlas. Já a módní rubrika? V životě jsem nevlastnila kabelku nad tisícovku. Ale kývla jsem. A vznikl z toho pravidelný sloupek. Jmenuje se „Za málo peněz hodně muziky“ a každé pondělí v něm ukazuju, co všechno se dá vytvořit s minimálním rozpočtem a otevřenou hlavou.
A pak mi jednoho dne přišla zpráva. „Hele, čtu to pravidelně. A musím říct, že vypadáš fakt dobře. Asi jsem to tehdy fakt nepochopil.“ Byl to on. Můj bývalý přítel. Ten, co měl problém s mým sekáčem. Ten, co mě poučoval o stylu a pak nosil na večírky firemní mikinu.
Nevěděla jsem, co mu odpovědět. Ne protože bych byla zahořklá, to vůbec. Ale protože jsem si uvědomila, že jsem se posunula někam, kam on nemá přístup. Nejde o šaty. Nejde o módu. Jde o svobodu. O to, že si můžu vzít žlutý kabát z osmdesátých let a necítit se trapně. Že můžu napsat text a vědět, že si ho někdo přečte a usměje se. Že nemusím nikomu nic dokazovat.
Někdy, když jdu kolem výlohy, kde visí modelky v hladkých uniformních outfitech, vzpomenu si na něj. Na to, jak jsem se snažila vejít do škatulky „jeho holky“. Na to, jak jsem si schovávala šusťákovou bundu, protože mi ji zesměšnil. A pak si přejedu dlaní po svém sáčku z bazaru a připomenu si, že tahle cesta má smysl.
Ne každý to pochopí. Ne každý tleská. Někdy si v komentářích přečtu, že vypadám jak cirkusák. Nebo že sekáče smrdí. Ale víš co? Mně voní. Po svobodě. Po odvaze být jiná. Po příbězích lidí, kteří si nemohli dovolit víc, ale nosili to s hrdostí.
Možná to zní jako klišé. Ale člověk opravdu musí spadnout, aby se odrazil. Když mě opustil kvůli hadrům z druhé ruky, přišla jsem o vztah, ale získala samu sebe. A to je něco, co mi žádný drahý obchod nikdy nenabídne.
Teď, když jdu ulicí, občas si mě někdo zastaví. „Jste ta holka ze sekáčů?“ Jsem. A jsem na to pyšná.
