Článek
Po osmihodinové cestě autem, dvou hádkách o správný směr a jednom zpackaném pokusu o tankování na chorvatské pumpě jsme byli vyčerpaní, ale pohled na azurové moře přímo z našeho balkónu všechno napravil.
První večer jsme strávili popíjením vína na terase, pozorováním zapadajícího slunce a plánováním, jak konečně po roce dřiny vypneme hlavy a oddáme se zaslouženému odpočinku. Lehli jsme si brzy, ukolébáni šuměním vln a těšili se na probuzení v ráji.
Jenže kolem třetí ráno nás z nejhlubšího spánku vytrhla ohlušující rána. Následoval smích, výskot a zvuk rozbíjejícího se skla. Manžel vyskočil z postele jako voják na bojišti a vykoukl z balkónu.
„To snad není možné,“ zamumlal nevěřícně.
Na vedlejším balkóně, odděleném jen tenoučkou zídkou, probíhala party jak z divokých studentských let. Šest mladých Italů hlasitě slavilo něco, co očividně vyžadovalo zásoby alkoholu pro celý regiment.
„Jsou teprve tři ráno, to určitě brzy skončí,“ uklidňovala jsem manžela i sebe a zaryla hlavu do polštáře. Jaká naivita.
Party skončila s východem slunce. Když jsme se odplížili na pláž kolem deváté, naši sousedé právě usínali v polehávacích křeslech na své terase, obklopeni hromadou prázdných lahví. Pohled, který by zahanbil i záběry z nejdivočejších festivalů.
„Nevadí, určitě to byla jen jednorázová oslava,“ prohlásil manžel optimisticky. Věřila jsem mu. Ještě jeden takový omyl a mohla bych se živit jako věštkyně špatných zpráv.
Večer druhého dne se situace opakovala. Tentokrát party začala už v deset a její obětí nebyl jen náš spánek, ale i nervy starší německé dvojice z apartmánu pod námi, kteří po hodině marného bušení na zeď zavolali majitele.
Majitel dorazil, něco důležitě vykládal v italštině, mladíci přikyvovali s vážnými tvářemi – a pět minut po jeho odjezdu vytáhli reprobednu velikosti menšího kufru.
„Co kdybychom šli taky ven a připojili se?“ navrhl manžel s odevzdaným výrazem. „Když je nemůžeš porazit…“
„Tobě je čtyřicet a máš zítra řídit loď!“ připomněla jsem mu i sobě. Šli jsme spát se špunty v uších, které ale fungovaly asi jako papírová přehrada proti tsunami.
Třetí den jsme potkali jednoho z našich nočních můr v podobě dvacetiletého Itala u snídaně v místní pekárně. Vypadal překvapivě svěže na někoho, kdo v noci tančil na stole polonahý a s lahví prosecca v každé ruce.
„Buongiorno!“ pozdravil nás vesele, jako bychom byli staří přátelé. Neodpověděli jsme. Bylo to dětinské, ale v tu chvíli jsem prostě nedokázala předstírat, že je všechno v pořádku.
Čtvrtý den jsem zahlédla všech šest sousedů, jak odcházejí s taškami. V srdci mi vzklíčila naděje. Opravdu odjížděli? Vzala jsem fotoaparát a nenápadně je sledovala z balkónu. Běželi k autu, naházeli do něj zavazadla a… vrátili se s novými zásobami, které by vystačily na zásobování menší diskotéky.
„Tak to zabalíme,“ rozhodl manžel večer, když italská kapela opět spustila svůj noční koncert. „Najdeme si jiné ubytování.“
Jenže v plné sezóně? V nejoblíbenější chorvatské destinaci? Bez předchozí rezervace? Majitel nám sice nabídl vrácení části peněz, ale všechna ostatní ubytování v našem rozpočtu byla beznadějně obsazená.
A tak jsme vymysleli plán B. Každé ráno jsme vstávali za svítání a vyráželi na celodenní výlety. Vrátili jsme se až pozdě večer, kdy naši sousedé teprve zahajovali svůj „denní“ program. Po rychlé sprše a večeři jsme nasadili špunty, polkli prášek na spaní a doufali v nejlepší.
„Tohle má být odpočinková dovolená?“ vzdychla jsem pátý den, když jsme se v šest ráno balili na další únikový výlet.
Manžel se na mě podíval s tím zvláštním výrazem, který jsem u něj viděla jen párkrát za našich patnáct let manželství. Pak vytáhl z tašky reproduktor, který si koupil den předtím ve městě.
„Co chceš dělat?“ zeptala jsem se podezřívavě.
„Jedeme na celý den pryč, ne?“ usmál se tajemně. „Byla by škoda, kdyby se naši přátelé nudili.“
Nastavil budík na sedmou ráno, zapojil reproduktor do zásuvky a pustil na plné pecky italskou operu.
„Italové přece milují operu,“ pokrčil rameny, když odcházel.
Ten den jsme poprvé za celou dovolenou viděli východ slunce z lodě na moři a bylo to kouzelné. Když jsme se večer vrátili, našli jsme na dveřích vzkaz od majitele, že si na nás stěžovali sousedé. Manžel mu s klidným úsměvem vysvětlil situaci.
Následující tři dny jsme praktikovali stejnou taktiku – brzký odchod, opera na plné pecky. Hned druhý den překvapivě Italové ztlumili svoje večírky a třetí den jsme je viděli, jak odjíždějí – tentokrát doopravdy.
Na dovolenou u moře nezapomenu nikdy v životě. Nebyla odpočinková, jak jsme plánovali, ale naučila mě důležitou věc – někdy musíte přestat být slušňákem a začít hrát podle pravidel těch druhých. A také že opera může být mocnější zbraň než nejhlasitější techno.
