Článek
Všechno bylo perfektně připravené. Stromeček nazdobený, kapr připravený, salát hotový, cukroví na táccích. Pak zazvonil zvonek. Za dveřmi stála teta Marie, o které nikdo netušil, že se rozhodne nás „překvapit“ na Štědrý den. „To jsem zvědavá, co jste připravili,“ prohlásila hned ve dveřích, aniž by se zeptala, jestli vůbec může dál. S kabelkou větší než její ego se usadila v obýváku jako královna a začala inspekci našich Vánoc.
První na řadě bylo cukroví. „Hm, to je kupované, že?“ zeptala se s předstíraným zájmem, zatímco si cpala do pusy jeden kousek za druhým. „Ne, pekla jsem ho sama tři dny,“ odpověděla jsem. „No, na domácí je takové… zvláštní,“ poznamenala mezi sousty. Do půl hodiny byl tác prázdný. Pak přišla na řadu večeře. Původně jsme měli porce akorát pro naši rodinu. S tetou navíc to znamenalo, že všichni dostali méně. „Ten kapr je nějaký suchý,“ prohlásila, zatímco si brala třetí kousek. „A ten salát… to jste dali tolik majonézy schválně?“
Nejhorší bylo, že každou svou „konstruktivní“ kritiku prokládala historkami o tom, jak ona dělá všechno lépe. Její kapr je vždycky šťavnatý, její salát je legendární, její cukroví je vyhlášené v celém okolí. Přitom všichni víme, že žije sama a na Vánoce si obvykle objednává hotové jídlo. „A stromeček máte taky nějak chudý,“ poznamenala, když dojedla poslední kousek kapra. „To už se dneska nezdobí pořádně?“ Náš stromeček přitom zářil desítkami ozdob, které jsme s dětmi pečlivě vybírali a věšeli celé odpoledne.
Když došlo na rozdávání dárků, byla zklamaná, že pro ni žádný nemáme. Jak taky, když se zjevila bez ohlášení? „To nic, já jsem zvyklá, že na mě nikdo nemyslí,“ vzdychla si teatrálně. Přitom ona sama nepřinesla ani lahev vína nebo krabici bonbonů. Po večeři se usadila v nejlepším křesle a začala vyprávět, jak jsou její Vánoce vždycky dokonalé. Jak má všechno perfektně naplánované, jak u ní všechno klape. Zajímavé, že nikdy nikoho na ty své dokonalé Vánoce nepozve. Děti, které se celý den těšily na pohádky, musely poslouchat její nekonečné monology o tom, jak se dříve slavily Vánoce „pořádně“. Když jsem navrhla, že bychom mohli zapnout televizi, urazila se. „Aha, tak já vám překážím?“
K večeru konečně oznámila, že půjde. Ale ne dřív, než si zabalila „výslužku“ - prakticky všechno zbylé cukroví a polovinu zbývajícího salátu. „Když už jsem tady, ať to nevyjde nazmar,“ prohlásila, zatímco cpala krabice do své bezedné kabely. Ve dveřích se ještě otočila: „Příště musíte dát víc pozor na tu majonézu v salátu. A kapra nemáte tak dlouho smažit. A cukroví… no, možná bych vám mohla dát recept na to moje.“ Pak konečně odešla, zanechávajíc za sebou spoušť v podobě prázdných tácků a zkaženého večera. Když za ní zaklaply dveře, všichni jsme si oddechli. Děti se konečně mohly vrhnout na pohádky, my dospělí jsme si nalili panáka. Vánoční pohoda se pomalu vracela, i když už to nebylo ono.
Příští rok si dáme pozor. Na Štědrý den vypneme zvonek, zatáhneme závěsy a budeme se tvářit, že nejsme doma. Protože některé návštěvy jsou horší než uhel v punčoše. Zvlášť ty, které přijdou bez pozvání, všechno sní, všechno zkritizují a ještě si odnesou výslužku. A teta Marie? Ta už určitě někde vypráví, jak zachránila naše „ubohé“ Vánoce svou návštěvou. Jak jsme byli určitě rádi, že nám přišla ukázat, jak se „správně“ slaví svátky. Škoda jen, že si neuvědomuje, že nejlepší vánoční dárek, který nám mohla dát, by bylo zůstat doma. Příště si raději napíšeme na dveře: „Vánoční překvapení nevítána“. Protože některá překvapení prostě nejsou příjemná. Zvlášť když přijdou s prázdnýma rukama a odejdou s plnou taškou.
Zdroje: Autorský text
