Článek
Z devadesáti devíti procent jsou otravné a zbytečné. A přesně proto jsem na jednu z nich klikla úplně omylem. Byla jsem zrovna v práci, měla jsem pauzu na kávu a na mobilu mi běžely zprávy. Jak tak scrolluju, v horní části obrazovky se objeví nějaký obrázek s fontánou di Trevi a nápisem, který sliboval výhru zájezdu do Říma pro dva.
Vypadalo to jako další z těch podvodných soutěží, co tahají z lidí e-maily a pak jim spamují schránku do konce života. Jenže místo toho, abych to ignorovala jako vždycky, dotkla jsem se obrazovky tak nešikovně, že jsem na reklamu klikla. Vzala jsem to jako moment nepozornosti a chtěla to hned zavřít, ale zvědavost mi nedala.
Po otevření stránky mě čekal formulář, kam jsem měla napsat jméno, telefon a e-mail. Normálně bych ho hned zavřela, ale ta fotka hotelového pokoje s výhledem na Koloseum ve mně něco spustila. Možná únava z práce, možná potřeba aspoň na chvíli utéct z reality. A tak jsem to vyplnila. Bez velkého očekávání, s vědomím, že nejspíš dostanu akorát tak newsletter s nabídkou neodolatelných slev.
Uběhlo pár dní a já už dávno zapomněla, že jsem někde něco vyplňovala. Až mi přišel e-mail od nějaké cestovní agentury, že gratulují, že jsem byla vylosovaná jako výherce týdenního pobytu v Římě pro dvě osoby. Samozřejmě jsem si hned pomyslela, že jde o podvod. V dnešní době člověk vyhrává každý den. Zaručeně nový iPhone, dovolenou v Karibiku, nebo milion korun od neexistujícího sponzora. Všechno to bývá lež. Ale tenhle e-mail vypadal jinak. Nebyl přehnaně barevný, nechtěli po mně číslo karty, nic nestahovali, jen psali, že mám výhru potvrdit telefonicky a dohodnout si termín.
Tak jsem tam zavolala. A ozvala se příjemná paní, která mi řekla, že jsem skutečně vyhrála pobyt v hotelu v centru Říma, letenky i snídani v ceně. Pořád jsem čekala, kdy se to zvrtne a kdy po mně něco budou chtít. Ale nestalo se. Dokonce mi všechno poslali poštou. Voucher, itinerář, kontakty na hotel. Jediné, co jsem si musela zařídit sama, bylo cestovní pojištění. A tak jsem tomu začala věřit.
Když jsem doma oznámila, že jedu do Říma, reakce byla přesně taková, jakou bych čekala. Partner se uchechtl, že určitě „jen potřebují číslo karty a PIN“, a děti se ptaly, co jsem si musela koupit, abych to vyhrála. Nikdo mi nevěřil. Ani máma, která jinak věří na karmu i horoskopy, si myslela, že jsem naletěla. A možná právě proto jsem byla ráda, že to všechno bylo černé na bílém. Konkrétní hotel, konkrétní termín, vše oficiálně rezervované. V tu chvíli už šlo jen o to, zabalit kufr a doufat, že na letišti opravdu najdu let, který mě odveze do věčného města.
A opravdu jsme letěli. Letadlo bylo plné lidí, nikdo mě nikde neseřval, že tam nemám co dělat, hotel existoval, personál o nás věděl, a dokonce nám přichystali i welcome drink. Ten pokoj, co jsem viděla na reklamním banneru, byl přesně takový, jaký slibovali. Měli jsme balkón s výhledem, velkou postel, snídani formou bufetu, no prostě všechno, co si člověk představí, když se řekne pětihvězdičkový hotel. A to všechno zadarmo. Pořád jsem tomu tak úplně nevěřila, dokud jsme nechodili po večerním Římě, neházeli jsme mince do fontány a nedávali si espresso v kavárně, kde zrovna seděli tři Italové a hádali se o fotbal.
Byl to jeden z nejhezčích týdnů, jaké jsem zažila. Nejen proto, že to bylo v Římě, ale i tím, jak neuvěřitelně celé to dobrodružství začalo. Náhodným klikem na reklamu, které jsem se původně chtěla vyhnout. A upřímně? Doma mi to stejně nikdo nevěří. Všichni si myslí, že jsem si to zaplatila potají nebo že v tom musí být nějaký háček. Ale nebyl. Někdy se prostě stane zázrak i na internetu. Jen se nesmí člověk bát kliknout. Náhodou.
