Článek
Musím se s vámi podělit o zážitek, který mi naprosto zničil cestu vlakem z Prahy do Ostravy. Bylo to minulý týden a já stále nemůžu uvěřit tomu, co jsem musela čtyři hodiny snášet. Kupé se pro mě stalo doslova plynovou komorou. Začalo to celkem nevinně. Nastoupila jsem do vlaku, našla své místo v kupé a těšila se na klidnou cestu s knihou. Jenže pak přišli oni - manželský pár středního věku. Už když otevřeli dveře kupé, věděla jsem, že je zle. Ta vlna zápachu, která se na mě valila, byla nepopsatelná.
Paní měla na sobě nějaké syntetické oblečení, které evidentně už několik týdnů nevidělo pračku. Z jejího svetru se linul mix potu a zatuchliny. Pán na tom nebyl o nic lépe - jeho manchestrové kalhoty barvy khaki vypadaly jako maskáče. Měly jednu mastnou skvrnu vedle druhé a k tomu ještě časté ukápnutí z nosu, protože papírové kapesníčky jim asi nic neříkají. Posadili se přímo naproti mně. V tu chvíli jsem začala litovat, že jsem si nekoupila místenku do velkoprostorového vozu. Nebo že jsem prostě nejela autem. Cokoliv by bylo lepší než tohle. První hodina byla ještě jakž takž snesitelná. Snažila jsem se dýchat ústy a soustředit se na knihu. Ale pak začali rozbalovat svačinu. Vytáhli domácí česnekové řízky, rozbíjet a loupat vajíčka a po chvíli došlo i na chutný zrající sýr a dobré tři pivečka na vytrávení. Vůně jejich obědu se mísila s pachem jejich těl a já začala vážně zvažovat útěk.
Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Po jídle se pán zjevně uvolnil natolik, že začal vypouštět střelivo. Ano, čtete správně. Bez jakéhokoliv uzardění nebo omluvy si prostě uprdl. A ne jednou. Jeho žena se jen zasmála a řekla: „To víš, po tom řízku…“ V tu chvíli jsem měla slzy v očích. Ne z dojetí, ale z toho zápachu. Otevřela jsem okno, ale oni si stěžovali na průvan. Snažila jsem se najít jiné místo ve vlaku, ale všechno bylo obsazené. Byla jsem v pasti. Další tři hodiny se táhly jako věčnost. Pár se střídal v produkci různých zvuků a pachů, zatímco já vypotřebovala všechny kapesníky, a jen jsem přemýšlela, jestli je možné omdlít z nedostatku čerstvého vzduchu. Nebo jestli existuje nějaká vyhláška ČD o hygienických standardech pro cestující.
Když konečně vystoupili v Olomouci, musela jsem otevřít okno a větrat tak dlouho co jsem mohla vydržet. Ne, nepřeháním. Ten mix pachů, které se v kupé nashromáždily během jejich cesty, byl prostě tak silný, že se mi z toho chtělo zvracet. I když byl vlak do jednoho místa obsazený, já seděla v kupé sama, protože si ke mně nikdo nechtěl přisednout, když ucítili tu nefalšovanou vůni. Naopak se divili, že tam vůbec můžu být. Zřejmě si mysleli, že jsem tento zápach vyprodukovala já. A víte, co je na tom nejhorší? Že tohle není ojedinělý případ. Každý, kdo pravidelně cestuje vlakem, má podobnou zkušenost. O člověku, který si sundal boty a jeho nohy zapáchaly jako biologická zbraň. O skupině puberťáků, kteří se zjevně několik dní nemyli. O lidech, kteří považují kupé za svou soukromou jídelnu.
Je načase, aby České dráhy něco udělaly. Proč nemůžeme mít všechny vozy velkoprostorové? Proč neexistuje nějaký kodex cestování, který by stanovil základní hygienické standardy? Proč musíme trpět kvůli bezohlednosti některých spolucestujících? Příště si raději připlatím za první třídu. Nebo pojedu autem. Cokoliv bude lepší než další podobný zážitek. Protože upřímně - nikdo by neměl být nucen strávit několik hodin v uzavřeném prostoru s lidmi, kteří neznají základní hygienické návyky. A pokud si někdo myslí, že přeháním, ať si zkusí cestu, v přeplněném kupé, s někým, kdo považuje deodorant za zbytečný luxus a toaletní papír za vhodnou náhradu kapesníku. Pak mi může říct, jestli jsem přecitlivělá. Zažili jste také něco podobného?
Zdroje: Autorský text vlastní zkušenost
