Článek
Moje maminka zemřela před šesti lety a od té doby se o hrob staráme hlavně já se sestrou Alenou. Bydlím deset minut autem od hřbitova, takže tam během roku zajedu častěji. V létě zaliju begonie, na podzim shrabu listí a před Vánoci obvykle vyměním svíčku. Alena žije v Brně, skoro dvě hodiny cesty od nás, a přijede několikrát do roka. Nikdy jsme si kvůli tomu nic nevyčítaly. Já měla hřbitov blíž, ona zase za maminkou jezdila pravidelně poslední dva roky jejího života, když už špatně chodila. Každá jsme prostě dělaly to, co v dané chvíli šlo.
Fotografie začaly být důležitější než samotný hrob
Změnilo se to až před dvěma lety, kdy naše teta Milada založila rodinnou skupinu na telefonu. Původně měla sloužit k domlouvání narozenin, návštěv a rodinných obědů, jenže před Dušičkami se v ní začaly objevovat fotografie hrobů. „Tak už máme hotovo,“ napsala teta pod snímek velkého věnce se stuhou a třemi lucernami. O pár hodin později poslala sestřenice fotku svého hrobu a připsala, že věnec nechala dělat u floristky. Nejdřív mi to připadalo docela milé. Člověk viděl, že se někdo zastavil u prarodičů nebo prastrýce, na kterého si ještě pamatoval.
Jenže postupně se začalo řešit i to, co kdo koupil. Teta se jednou zeptala Aleny, kde sehnala aranžmá, protože vypadalo „opravdu pořádně“. Alena odpověděla, že stálo skoro patnáct set korun. Já ten rok položila na hrob nízký věnec za necelých šest set a doplnila ho větvičkami z tisu, který máme na zahradě. Nikdo mi nic neřekl, ale o týden později při obědě teta poznamenala, že na Dušičky nemá cenu šetřit. „Jednou za rok může člověk koupit něco hezkého,“ řekla a hned dodala, že to samozřejmě nemyslí proti nikomu.
Letos se začalo počítat úplně všechno
Před letošními Dušičkami mi Alena zavolala už v půlce října. Řekla, že objednala věnec za osmnáct set korun, protože chtěla něco, co vydrží až do prosince. „Nemusíš už nic kupovat,“ dodala. Překvapilo mě to. Zeptala jsem se, jestli se nechce podělit napůl, ale odmítla. Pak utrousila, že když se na hrob během roku skoro nedostane, chce alespoň jednou udělat něco pořádně. V jejím hlase jsem slyšela spíš výčitku vůči sobě než vůči mně, takže jsem to dál nerozebírala.
V sobotu před Dušičkami jsme se na hřbitově potkaly všechny tři – já, Alena i teta Milada. Alenin věnec byl opravdu krásný, velký, z jedlových větví, šišek a sušených květů. Já přivezla pytel na listí, hadr, kartáček a dvě obyčejné bílé svíčky. Teta chvíli prohlížela výzdobu a pak řekla: „Tak letos je to konečně pořádný.“ Nejspíš tím chtěla pochválit Alenu, jenže mně ta věta zůstala v hlavě. Posledních šest let jsem tam čistila obrubu, nosila vodu a v létě měnila uschlé květiny. Najednou jsem měla pocit, že to všechno před jedním drahým věncem vůbec není vidět.
Alena si všimla, že jsem ztichla. „Neber si to osobně,“ řekla, když teta odešla k vedlejšímu hrobu. Odpověděla jsem, že si nic osobně neberu, ale za chvíli jsem stejně dodala, že mi celé to měření začíná vadit. „Kolik stál věnec, kolikrát kdo přijel, kdo dal větší svíčku. Za chvíli budeme posílat účtenky,“ řekla jsem. Alena se urazila. Připomněla mi, že přijíždí z Brna, platí benzín a musí kvůli tomu přehazovat služby v práci. A měla pravdu. Jen jsem jí vysvětlila, že mi nevadí její věnec. Vadí mi, že jsme začaly péči o rodiče dokazovat před ostatními.
Jedna malá sklenička změnila náladu
Když jsme byly skoro hotové, přišla moje dcera Petra se svou osmiletou holčičkou. Vnučka držela skleničku od marmelády, kolem které měla omotaný provázek, a uvnitř byla malá čajová svíčka. Sama ji prý vyráběla ve škole. Položila ji před náhrobek a zeptala se mě, jestli může být „u prababičky“, i když není tak hezká jako ostatní. Teta Milada, která se právě vrátila, už chtěla něco říct o tom, že sklo dlouho nevydrží, ale zarazila se.
Alena si k malé dřepla a řekla, že samozřejmě může. Vnučka pak začala vyprávět, že si prababičku skoro nepamatuje, jen ví, že jí jako malé dávala piškoty do modré misky. Byla to drobnost, kterou bych sama už nejspíš nevytáhla. Maminka tu misku opravdu měla a dětem z ní dávala sladkosti pokaždé, když přišly. Chvíli jsme všechny stály kolem hrobu, před kterým ležel věnec za osmnáct set, moje dvě svíčky ze supermarketu a křivě omotaná sklenice s provázkem.
Cestou k autu se Alena sama vrátila k naší hádce. Řekla mi, že ten drahý věnec objednala hlavně proto, že měla špatný pocit z toho, jak málo se k hrobu dostane. Nechtěla se předvádět, jen měla potřebu něco „dohnat“. To jsem do té chvíle neviděla. Stejně jako ona příliš nevnímala, kolikrát jsem během roku k hrobu zajela jen na deset minut cestou z nákupu. Každá jsme si péči počítaly jiným způsobem a obě jsme byly přesvědčené, že ta druhá ji hodnotí podle svého.
Od té soboty se žádná rodinná pravidla nezměnila. Teta bude nejspíš dál kupovat velké věnce a Alena se příští rok možná zase rozhodne pro dražší výzdobu. Já budu dál na jaře sázet květiny a v létě vozit konev s vodou. Jen jsme si tentokrát do rodinné skupiny neposlaly ceny ani fotografie nákupů. Petra tam večer vložila jediný snímek. Byla na něm malá svíčka ve sklenici od marmelády, která svítila mezi dvěma velkými lucernami. Tentokrát ji nikdo s ničím neporovnával.
Zdroje: autorský text
