Článek
Chci ochutnat, co jedí místní, chci cítit chutě a vůně, které jsou pro ně běžné a pro mě úplně nové. Většinou je to skvělý zážitek. Až na ten jeden případ. Je to jídlo, které je ve své zemi považováno za naprostou delikatesu. A já si ho tenkrát objednala dobrovolně.
Bylo to v Norsku. Cestovala jsem s kamarádkou a náš plán byl jasný – ochutnat něco místního, něco autentického, něco, co jinde nezažijeme. Byly jsme nadšené. Norská kuchyně je přece plná zajímavých chutí, čerstvých ryb, skvělého pečiva… Prostě radost. A pak jsme narazily na lutefisk.
Pokud jsi o tom nikdy neslyšel, považuj se za šťastného člověka. Lutefisk je ryba. Ale ne obyčejná ryba. Ne, to by bylo moc jednoduché. Lutefisk je sušená treska, která se několik dní louhuje v hydroxidu sodném. Ano, čteš správně. V louhu. Poté, co projde tímto chemickým procesem, se nechá ještě pár dní namáčet ve vodě, aby se z ní odstranila většina hydroxidu. A nakonec se uvaří nebo upeče. Zní to podezřele? To ještě nevíš, jak to chutná.
Objednala jsem si to se zvědavostí. Když jsem viděla, že je to v menu mezi „specialitami šéfkuchaře“, říkala jsem si, že to prostě musím zkusit. Přece jen, Norové to milují, tak na tom něco musí být. Talíř přistál přede mnou a hned mi bylo jasné, že to bude problém.
Za prvé – ten zápach. Bylo to něco mezi mokrým hadrem, starými ponožkami a něčím, co by nemělo být jídlem. Podívala jsem se na kamarádku, která už se smála a říkala: „To nemyslíš vážně, že tohle fakt sníš?“ Ale já jsem byla odhodlaná. Nabírám první sousto. Konzistence? Noční můra.
Představ si želé, které se rozpadá na podivné slizké kusy. Představ si něco, co není ani pevné, ani měkké, něco mezi želatinou a roztaveným plastem. A pak ta chuť. Slaná, hořká, divná. Jakmile jsem to měla v puse, okamžitě jsem věděla, že to byla chyba. Velká chyba.
Můj mozek odmítal pochopit, že tohle je jídlo. Jako by mi někdo vzal kus gumy, naložil ji do chemikálií a pak mi ji strčil do pusy se slovy „Tohle je delikatesa, užij si to!“ A já? Já se snažila tvářit statečně. „Je to… zajímavé,“ zamumlala jsem, zatímco kamarádka už slzela smíchy.
„Ty to vážně jíš?“ vyhrkla mezi záchvaty smíchu. Ne. Nejedla jsem to. S každým dalším soustem jsem měla pocit, že mi na jazyku zůstává nějaký chemický film. Jako bych právě olízla laboratorní zkumavku. A pak mi to došlo. Já to nedám.
V životě jsem už jedla divné věci. Měla jsem sušené kobylky v Thajsku. Měla jsem ostré kimchi v Koreji. Dokonce jsem jednou ochutnala fermentovanou sojovou pastu, která voněla jako popelnice po týdnu na slunci. Ale nic – NIC – nebylo tak hrozné jako tohle. A co bylo nejhorší? Oni to tam MILUJÍ.
Po pravé straně seděl postarší pár a oba si pochutnávali na své porci. Muž si dokonce přidal. DOBROVOLNĚ! Vedle nás seděli mladí Norové a vypadali spokojeně. Všichni to jedli. Všichni to brali jako něco normálního. Jako když my jíme svíčkovou. A já? Já jen seděla, zírala na svůj talíř a přemýšlela, jestli je šance, že si toho nikdo nevšimne, když to celé nenápadně zakopu pod ubrousek.
„Tak co?“ zeptal se číšník, když přišel odnést talíře. „Chutnalo?“ Věděl to. Určitě to věděl. Usmála jsem se, snažila se zachovat důstojnost a řekla: „Byl to zážitek. Opravdu… unikátní.“ Vyšlo to. Odnesl talíř, aniž by se tvářil uraženě, a já se konečně nadechla.
A v tu chvíli mi došlo, že jsem právě ochutnala něco, co už nikdy v životě nechci zkusit. Nikdy. Ani za nic. Ale víš co? Jsem ráda, že jsem do toho šla. Protože teď mám historku, která vždycky všechny pobaví. A když se mě někdo zeptá, co bylo nejhorší jídlo, které jsem kdy měla, nemusím dlouho přemýšlet. Lutefisk. Ryba, která prošla chemickým peklem. A přesto ji tam lidé milují.
