Článek
Cítila jsem se prázdná, i když bych si měla připadat spokojeně. Měla jsem přece všechno, co se „má mít“. Dobrou práci, byt, vztah. Jenže něco mi chybělo. Nevěděla jsem co, ale uvnitř mě narůstal neklid, který jsem se snažila umlčet tím, že jsem pořád něco dělala.
Když se mě jednou kamarádka zeptala, kdy jsem naposledy dělala něco jen pro sebe, nevěděla jsem, co odpovědět. Možná nikdy.
Neplánovaná dovolená
Rozhodnutí padlo nečekaně. Bylo po Vánocích, v práci to vřelo a já se přistihla, že brečím nad tabulkou v Excelu. Tehdy jsem si řekla dost. Vzala jsem si dva týdny volna a koupila letenku a letěla jsem úplně sama. Bez plánů, bez cestovky, bez očekávání. Jen já, batoh a moře.
Přátelé se mě ptali, jestli jsem se nezbláznila, jet sama. Možná trochu. Ale právě to jsem potřebovala. Přestat se řídit tím, co si myslí ostatní, a udělat něco, co cítím jen já.
Ticho, které mě donutilo přemýšlet
Na Krétě jsem poprvé po dlouhé době zůstala opravdu sama se sebou. První den jsem nevěděla, co dělat. Ráno jsem se vzbudila a zjistila, že nemusím nikam spěchat. Nikdo po mně nic nechce, nikdo nic nečeká. Sedla jsem si na pláž a poslouchala šumění moře. Bylo to zvláštní. Jakoby se najednou všechno zpomalilo.
Najednou jsem měla čas přemýšlet. O tom, proč vlastně pořád něco doháním. Proč se snažím být perfektní v práci, dokonalá partnerka, kamarádka, dcera. A proč se přitom cítím pořád stejně prázdně. Možná proto, že jsem se nikdy nezeptala sama sebe, co vlastně chci já.
Změna přichází pomalu
Každý den jsem chodila na stejné místo na pláži, pila kávu z místní kavárny a zapisovala si myšlenky do sešitu, který jsem si koupila na letišti. Byly to chaotické věty, ale poprvé jsem měla pocit, že ze mě něco padá. Všechno to napětí, tlak, očekávání zmizelo.
Jednoho dne jsem potkala starší ženu, která prodávala ovoce na trhu. Usmála se na mě a zeptala se, odkud jsem. Když jsem jí řekla, že z Česka, pokrčila rameny a řekla: „Všichni z Evropy sem jezdí hledat štěstí. Ale ono není tady, je v tobě.“ Tehdy jsem se poprvé opravdu zamyslela nad tím, co to štěstí vlastně znamená.
Návrat domů
Když jsem se po dvou týdnech vrátila do Prahy, všechno vypadalo stejně. Tramvaje, kancelář, i lidé v metru. Jen já už jsem se cítila jinak. Měla jsem v sobě klid, který jsem dřív neznala. Ne proto, že bych našla recept na život, ale protože jsem pochopila, že ho nemusím mít dokonalý.
Začala jsem si všímat maličkostí. Ranního světla na parapetu, vůně kávy, ticha, když vypnu telefon. Přestala jsem se hnát za tím, co „by se mělo“, a začala dělat to, co dává smysl mně. Přestala jsem chodit na přesčasy, i když jsem věděla, že si tím rozházím vztahy v práci. Přestala jsem předstírat, že mě baví víkendové večírky, když bych radši zůstala doma s knihou.
Konečně sama sebou
Trvalo mi několik měsíců, než jsem se naučila žít jinak. Není to tak, že bych teď cestovala po světě nebo žila bez stresu. Pořád mám práci, povinnosti i účty. Ale naučila jsem se je brát jinak. Už necítím, že mi život utíká, protože ho konečně opravdu žiju po svém.
Když se dnes dívám na fotky z Kréty, nevidím tam moře ani palmy. Vidím tam sebe, jak sedím na kameni a směju se, bez důvodu. Tehdy jsem si poprvé po letech připadala svobodně.
Malé věci, velké změny
Od té doby dělám malé věci jinak. Každý den se na chvíli zastavím. Někdy stačí jít pěšky místo tramvají, jindy si prostě vypnu telefon. Není to žádná velká filozofie. Jen si uvědomuju, že čas, který mám, je můj.
Možná to zní jako klišé, ale dovolená mi zachránila víc než jen nervy. Dala mi odstup, který jsem potřebovala, abych se konečně podívala na svůj život zvenku. A zjistila, že změna nemusí být o útěku. Někdy stačí jen zastavit.
Dnes, když se mě někdo zeptá, co bych poradila lidem, kteří mají pocit, že jim život utíká, odpovídám jednoduše: běžte ven. Dýchejte. Buďte chvíli sami. Ne proto, abyste něco objevili, ale abyste si vzpomněli, kdo jste.
