Článek
Měla jsem dvě housky, mléko a máslo. A v peněžence pětistovku. Nejdřív jsem si říkala, že možná vezmu ještě něco, abych to rozměnila. Ale pak jsem si vzpomněla, že doma je chleba i jogurt. Byl to nákup za šedesát korun. Přesto to skončilo tím, že jsem stála u pokladny jako nechtěný vetřelec, co si dovolil obtěžovat.
„Nemáte menší?“ řekla prodavačka, aniž by se na mě podívala. Mluvila do prostoru, jako by si spíš povzdechla. Omluvila jsem se, že mám jen tu pětistovku. A čekala jsem, že to prostě rozmění, tak jako tolikrát předtím. Jenže tentokrát ne. Tentokrát se ke mně naklonila, přivřela oči a řekla to tou tóninou, která se nedá přeslechnout: „No tak si běžte rozměnit. Nemám na to, abych každému vracela z velkých bankovek.“ A bylo to. Ne otázka. Ne návrh. Výrok. Rozkaz. Odmítnutí. A já tam stála jak pitomec.
Znáte ten pocit? Když víte, že neděláte nic špatného, že prostě jen platíte za nákup, ale přesto se cítíte jako někdo, kdo překročil hranici. A všichni to slyšeli. Ten pán přede mnou se ohlédl. Ta holka za mnou si povzdechla. A já jen držela tu bankovku, jako by to byl důkaz mé neohrožené drzosti. V hlavě mi běželo tisíc myšlenek. Mohla jsem něco říct. Mohla jsem to otočit do humoru. Mohla jsem se tvářit, že mě to nerozhází. Jenže ne. Já jen zůstala stát a řekla: „Tak nic. Děkuju.“ A odešla jsem.
Venku pršelo ještě víc. V jedné ruce pětistovka, v druhé sáček s houskami, který mi nakonec v tichosti prodala jen proto, že se pán přede mnou ozval a řekl: „Já mám drobný, zaplaťte jí to.“ A já mu pak samozřejmě peníze vrátila, ale ten pocit z té situace, ten zůstal.
Nejde o těch pár korun. Nejde o to, že neměla v kase drobné. Nejspíš opravdu neměla. Nejspíš to nebylo osobní. Ale způsob, jakým mi to sdělila, byl přesně ten typ každodenního přezírání, který známe všichni. Není to otevřená nenávist. Není to hádka. Je to jen taková ta jemná forma pohrdání, kdy vám někdo dává najevo, že jste přítěž. A že se podle toho máte chovat.
Často slyším, že prodavačky mají těžkou práci. A je to pravda. Malé peníze, málo respektu, spousta povinností, zákazníci, kteří si neváží ničeho. Vím to. Mám v rodině ženu, která dělá v obchodě už třicet let. A obdivuju ji. Ale i ona sama říká, že to nikdy nesmí přerůst do arogance. Že člověk nesmí ztratit slušnost jen proto, že je unavený. Že empatie není výsada, ale základ.
Ten den se mi ještě párkrát vybavila její věta. „Tak si běžte rozměnit.“ Jako bych byla nějaký vetřelec, co zneužívá systém. Přitom jsem si šla jen koupit snídani. A začala jsem o tom přemýšlet víc. Kolikrát denně se vlastně stane něco takového? Kolik lidí odejde z obchodu, z úřadu, z pošty nebo z tramvaje s tím tichým škrábancem na duši, protože jim někdo jen tak mezi řečí ukázal, že jsou na obtíž?
Nejsme dokonalí. Ani prodavači, ani zákazníci. Ale to přece neznamená, že se musíme chovat bezohledně. Každý máme svoje dny. Každý občas nestíháme, jsme unavení, podráždění. Ale právě v těch chvílích se pozná charakter. A ten se neukáže v krizových momentech. Ukáže se právě ve chvílích úplně obyčejných. Když vám někdo řekne „děkuju“ i ve spěchu. Když vám někdo s úsměvem rozmění. Když vás někdo neponíží, i když by mohl.
Když jsem večer vyprávěla manželovi, co se stalo, jen mávl rukou. „Tak si prostě neměla drobný, no. Co se dá dělat.“ A měla jsem chuť zakřičet, že nejde o drobný. Že jde o způsob. O tón. O to, jak jsme si zvykli být na sebe hrubí. Jak jsme si zvykli nevidět v druhém člověka, ale jen další položku na seznamu. Dalšího zákazníka. Dalšího protivníka.
V tom je podle mě ten největší problém. Ne v tom, že je svět těžký. Ale že jsme se přestali navzájem vnímat. Že slušnost je dnes skoro podezřelá. Že když se někdo usměje, čekáte, co za to chce. A když se někdo zeptá „jak se máte“, máte chuť říct: „Co ti je do toho?“ A to je škoda. Protože dřív to tak nebylo.
Možná jsme byli chudší. Možná jsme měli víc starostí. Ale byli jsme na sebe víc napojení. Dneska se každý dívá jen do sebe. A když má problém, pustí ho ven – na prvního, kdo mu přijde do cesty. A tím spouští lavinu. Jeden protivný prodavač, jeden protivný zákazník, jeden naštvaný řidič, jeden unavený učitel. A místo společnosti máme kaskádu přetlaku. Kdo nevypustí ventil, praskne.
Ale přitom to jde i jinak. V tomtéž obchodě jsem o týden později stála znovu. Jiná prodavačka, jiný den. A zase jsem neměla drobný. Automaticky jsem se začala omlouvat, že mám jen velkou bankovku. A víte, co mi řekla? „To je v pohodě, paní, aspoň to bude jednodušší na počítání.“ A usmála se. A já měla chuť jí říct, že právě teď mi zlepšila celý týden.
Možná to zní přehnaně. Ale takhle to opravdu funguje. Ty nejmenší věci někdy znamenají nejvíc. Jedna věta. Jeden tón. Jeden pohled. A celý den má jiný směr.
Tak si přeju, abychom si to víc uvědomovali. Abychom se nesnažili být za každou cenu efektivní, rychlí a nekompromisní. Ale abychom byli hlavně lidští. Protože žádná bankovka, ani ta pětistovka, nestojí za to, abychom kvůli ní přišli o úsměv. O slušnost. O kousek sebe.
