Článek
Nechodí do luxusních podniků, ale když už má náladu na něco lepšího než bagetu z benzínky, ráda si sedne do pěkné restaurace, objedná si sklenku vína a nějaké poctivé jídlo, které chutná i vypadá. Zrovna ten den měla za sebou dost náročné dopoledne, takže takový klidný oběd brala jako malý osobní svátek. Netušila ale, že odcházet bude se staženým žaludkem a nikoli z jídla.
Restauraci, kam šla, znala. Příjemné prostředí, venkovní posezení, slušný výběr jídel, ceny sice trochu vyšší, ale odpovídající. Všechno vypadalo jako ideální plán. Sedla si, objednala si kuřecí steak s pečenými bramborami a karamelizovanou cibulkou, k tomu rozlévané víno. Obsluha byla nápadná svou nenápadností. Nikdo ji neuvítal, nikdo se neusmál, ale to ještě neřešila. Třeba měli plno práce, říkala si. Občas člověk nemá náladu na přehnané veselí, hlavně když je jídlo včas a dobré.
Jídlo přišlo zhruba po dvaceti minutách. Vypadalo skvěle, vonělo ještě líp. Ale od té chvíle šlo všechno z kopce. Už po prvním soustu cítila, že něco není v pořádku. Maso bylo sice teplé, ale nepropečené, uvnitř skoro syrové. Cibulka byla spálená a brambory studené, jako kdyby se někde zapomněly. Zvedla ruku, čekala pár minut, než si jí někdo všimne, a poté číšník s ledovým klidem pronesl, že to není možné, že to kuchař určitě dělal čerstvě. Lucie ale zůstala klidná. Nechtěla scénu, chtěla jen jídlo, které by se dalo sníst. Nabídla, že si klidně objedná něco jiného, že tohle opravdu nechce jíst. Číšník beze slova odnesl talíř a zmizel.
Dalších dvacet minut čekání. Bez jídla, bez vysvětlení, bez jakékoli známky zájmu. Lucie už to chtěla vzdát, ale právě když si chtěla dojít zaplatit víno a odejít, objevil se číšník s novým talířem. Tentokrát byl steak propečený, jídlo teplé a chutné. Sice pozdě, ale přece. Jenže ten dojem už byl pryč. Když dojedla, požádala o účet. Čtyři sta korun. Zaplatila, i když měla chuť říct, že si snad dělají legraci. Chtěla ale jít, ne řešit další nepříjemnosti.
Příběh by mohl skončit tady. Špatný oběd, špatná obsluha, člověk se poučí a příště půjde jinam. Jenže Lucii to nedalo. Nebyla to totiž ani tak ta částka, co ji znepokojila. Nešlo o peníze. Nešlo ani o to maso. Bylo to o tom, jak se k ní chovali. Jako by byla obtížný hmyz, který jim narušil běžný provoz. Jako by bylo v pořádku servírovat syrové jídlo a ještě se tvářit, že chyba je na straně hosta. Nikdo se neomluvil, nikdo neřekl jediné milé slovo. A právě to Lucii zasáhlo nejvíc.
„Já nepotřebuju slevu nebo dort jako omluvu,“ říkala mi. „Já chci jen, aby se lidi k sobě chovali normálně. Aby uznali, když udělají chybu. Aby se neotočili zády, když někomu zkazí den.“ A přesně tohle číšník neudělal. Nejenže jí nevrátil peníze za jídlo, které bylo nepoživatelné, ale hlavně jí nedal to, co mělo být samozřejmostí. Základní lidský přístup.
Lucie přiznává, že jí nebylo do pláče, ani neodcházela se vztekem. Byl to spíš jako takový ten zvláštní pocit prázdna. Čtyři sta korun, budiž, ne zrovna levný oběd. Ale když člověk odejde s pocitem, že ho někdo ponížil, že se k němu chovali jako k přítěži, je to cena mnohem vyšší. Nejen finančně. Ten oběd jí nezničil den, ale připomněl jí, jak málo stačí, aby se z příjemné chvíle stala nepříjemná zkušenost. A že si toho mnozí ani nevšimnou.
Od té doby do té restaurace nešla. Ne proto, že by jí tam nechutnalo. Ale protože ví, že někde jinde ji třeba přivítají s úsměvem. A že za čtyři stovky si neplatí jen steak na talíři, ale i to, jak se u toho bude cítit. A to, jak říká sama, je mnohem důležitější než pár plátků masa.
