Článek
Už dlouho jsme ji neměli, děti se těšily, že si vyberou svoje oblíbené kousky a já jsem měl radost, že nemusím stát u plotny. Celý ten nápad vypadal na dokonalý večer, který si zpříjemníme dobrým jídlem, zatímco si pustíme film. Jenže jak to tak bývá, co vypadalo ideálně, se nakonec obrátilo ve zkušenost, kterou by člověk raději nepoznal.
Objednávka probíhala klasicky přes aplikaci. Vybrali jsme si dvě pizzy, jednu pro děti, jednu pro nás s partnerkou. Zaplaceno, potvrzeno, za necelou hodinu měla být doma. Děti nedočkavě sledovaly čas na telefonu a já se těšil, až zazvoní kurýr a přinese nám tu voňavou krabici, ze které se bude linout ten známý mix rajčatové omáčky, sýra a koření. Nakonec opravdu zazvonil zvonek, já potvrdil převzetí a všechno se zdálo v pořádku. Krabice byly teplé, jídlo vonělo, prostě nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo přijít nějaké překvapení.
Jenže to přišlo ve chvíli, kdy jsme krabice otevřeli. Děti se nadšeně vrhly na tu svoji, ale jakmile jsme odkryli naši, zůstali jsme koukat. Na pizze chybělo skoro všechno, co jsme si objednali. Místo bohatě obložené šunky, oliv a papriky na nás koukala smutná placka s pár kousky sýra a uprostřed pět drobků, které se měly tvářit jako šunka. Kdybych ji viděl někde v supermarketu v regálu, ani bych po ní nesáhl. A tohle nám někdo měl odvahu přivézt až domů a účtovat si za to víc než tři stovky.
Nejdřív jsem si říkal, jestli se třeba nestala chyba a nedali nám jinou pizzu. Porovnal jsem účtenku s objednávkou, ale všechno sedělo. Prostě jsme dostali to, co jsme si objednali, ale provedení bylo tak ubohé, že by se za to styděl i školní bufet. Partnerka se na mě podívala tím pohledem, kdy víte, že buď půjdete okamžitě volat na infolinku, nebo už nikdy nesmíte být ten, kdo vybírá restauraci. Děti zatím baštily tu svoji pizzu, která byla aspoň trochu v pořádku, ale my jsme měli vztek, že nás někdo takhle odbyl.
Tak jsem zvedl telefon a zkusil zavolat přímo do restaurace. Na druhém konci se ozval znuděný hlas, který mi po mém vysvětlení jen odsekl, že se to občas stane a že si můžu příště přijet osobně, když chci něco zkontrolovat. V tu chvíli mi došla trpělivost. Není přece normální zaplatit plnou cenu a místo jídla dostat něco, co je ostuda už na pohled. To, že se mi někdo vysměje do telefonu, bylo jen třešničkou na dortu.
Říkal jsem si, že už to nebudu dál řešit, protože se jen zbytečně naštvu, ale zároveň jsem měl potřebu o téhle zkušenosti napsat recenzi. Když se člověk nechá takhle napálit, nemůže jen mlčet. Tak jsem usedl k počítači a všechno popsal. Od objednávky až po ubohý obsah krabice. Připojil jsem i fotku, aby bylo vidět, že si nic nevymýšlím. A věřte nebo ne, během pár hodin se mi ozvali známí, že s tou samou restaurací měli úplně stejný problém. Jeden dostal pizzu s připáleným spodkem, další místo slíbeného extra sýra dostal pizzu, kde ten sýr musel hledat lupou. Najednou jsem pochopil, že to není náhoda, ale běžná praxe.
Nejhorší na tom všem je, že jako zákazníci máme strašně málo možností, jak se bránit. Ano, můžete napsat recenzi, můžete si stěžovat na zákaznické lince, ale reálně vám to nikdo nenahradí. Čas, který jste ztratili, večer, který měl být pohodový a bez starostí, už vám nikdo nevrátí. A to je přesně ten důvod, proč člověk ztrácí důvěru. Místo toho, abyste měli radost, že si uděláte malý svátek a necháte si jídlo přivézt, sedíte doma otrávení, koukáte na vyschlou placku a říkáte si, že příště to radši odmakáte u sporáku sami.
A pak se nemůžeme divit, že tolik lidí v Česku má problém objednávat jídlo online. Stačí pár takových zkušeností a člověk si řekne dost. Přitom by to mohlo fungovat úplně jinak, kdyby restaurace dbaly na kvalitu, kdyby si vážily zákazníků a chápaly, že každá objednávka je jejich vizitkou. Jenže dokud se budou spoléhat na to, že lidé přimhouří oči a nechají si všechno líbit, nic se nezmění.
Druhý den jsem šel kolem pizzerie, odkud ta naše „specialita“ dorazila. Díval jsem se na výlohu s velkým nápisem „nejlepší pizza ve městě“ a jen jsem se ušklíbl. Kdyby někdo viděl, co jsme dostali domů, ten slogan by musel okamžitě zmizet. Možná jim to vyjde u turistů, kteří už se nikdy nevrátí, ale u lidí z města? Ti si to řeknou mezi sebou, a věřím, že časem se to téhle pizzerii vrátí i s úroky.
Celý večer nám pokazili jedním kusem těsta, trochou sýra a ignorancí. A přitom stačilo tak málo. Připravit to, co jsme si objednali, chovat se slušně a vážit si zákazníka. Nic víc. Jenže to je pro některé podniky evidentně nepřekonatelný problém. A tak mi nezbývá než říct: příště si pizzu raději upečeme doma. Aspoň budeme vědět, co nás čeká, a že z krabice nevykoukne nepříjemné překvapení.
