Článek
Právě proto zpráva, že svou kariéru považuje za uzavřenou, působí silněji než běžné oznámení o odchodu do důchodu. Nejde jen o konec jedné pracovní cesty. Jde o loučení s typem herectví, který byl v českém prostředí výjimečný.
Oldřich Kaiser se před kamerou objevil už v roce 1971 ve filmu Kat nepočká a během dalších desetiletí vytvořil přibližně devět desítek filmových a televizních rolí. Vedle práce před kamerou je jeho jméno pevně spojené i s divadlem. Působil v Divadle na Vinohradech, byl členem Národního divadla a neodmyslitelně patří také ke Studiu Ypsilon. To samo o sobě ukazuje mimořádný rozsah jeho kariéry. Nešlo o herce, který by se opakoval v jedné poloze. Naopak. V různých etapách dokázal být bavičem, ironikem, mužem s jemným smutkem v očích i silným dramatickým hráčem.
Pro širokou veřejnost ale zůstane navždy spojený i s legendární televizní zábavou, především s pořadem Možná přijde i kouzelník, kde vytvořil nezapomenutelnou komickou energii spolu s dalšími výraznými osobnostmi včetně Jiřího Lábuse. Právě tady se ukázalo, jak mimořádný cit má pro rytmus, nadsázku a přesné načasování. Nebyl to křiklavý komik, který by sázel na snadné efekty. Uměl vystavět absurditu tak, že působila lehce a samozřejmě. A možná právě proto zestárla jeho tvorba mnohem lépe než řada jiných televizních formátů té doby.
Důležité je ale připomenout, že jeho kariéra nestála jen na komice. Na Českého lva si sice musel počkat, ale později získal čtyři ocenění během osmi let, což samo o sobě vypovídá o mimořádně silném pozdním tvůrčím období. Zmíněna je také role ve filmu Zahradníkův rok, za kterou získal ocenění, kde podle textu nepromluvil jediného slova. To je mimořádně výmluvný detail. Ukazuje totiž, že Kaiser nepotřeboval velká gesta ani dlouhé dialogy, aby byl přesvědčivý. Stačila přítomnost, výraz, rytmus těla a přesné ovládání situace. Takové herectví už stojí na řemesle nejvyšší úrovně.
Podle uvedených informací právě Zahradníkův rok považuje za svůj poslední film a spojil s ním i rozhodnutí rozloučit se s hereckou kariérou. Za tímto krokem má stát nejen vyčerpání z profese, ale také zdravotní potíže, se kterými se delší dobu potýká.
Taková zpráva přirozeně vyvolává emoce, protože u výrazných osobností si diváci často nepřipouštějí, že jednou přijde chvíle, kdy sami uznají, že už dál pokračovat nechtějí nebo nemohou. Jenže i v tom je určitá důstojnost. Odejde-li herec ve chvíli, kdy za sebou zanechal silné role a nezpochybnitelnou stopu, nejde o ztrátu velikosti, ale o uzavření kapitoly, která byla naplněná.
V posledních letech se Kaiser publicitě spíše vyhýbal a dával přednost soukromí. Zmiňuje se i informace, že se s manželkou usadil ve Vídni, kde mu vyhovuje větší anonymita a klid. To k němu vlastně dobře sedí. Přestože ho publikum milovalo, nikdy nepůsobil jako člověk, který by potřeboval neustálé světlo reflektorů. Spíš jako herec, jenž nejlépe funguje skrze práci, ne skrze okázalou sebeprezentaci.
Pro českou kulturu je jeho odchod z aktivní kariéry citelný i z jiného důvodu. Dnešní doba má ráda rychlé emoce, snadné typy a srozumitelně prodávatelné tváře. Oldřich Kaiser byl opakem jednoduchosti. V jedné scéně dokázal rozesmát a v další zneklidnit. Nikdy nepůsobil prvoplánově, a přesto mu rozumělo masové publikum. Taková kombinace je vzácná. Není mnoho herců, kteří by stejně přesvědčivě fungovali v televizní zábavě, na velké divadelní scéně i v komorním filmu.
Proto jeho odchod nevnímám jen jako běžnou generační výměnu. Je to spíš připomínka, že některé osobnosti se do přehledu kariér nevejdou. Vytvoří kolem sebe vlastní prostor, vlastní tón a vlastní způsob herecké existence. Oldřich Kaiser přesně takový byl. A i když už ho v nových rolích podle všeho neuvidíme, zůstává po něm práce, ke které se bude možné vracet znovu a znovu. To je nakonec možná ta nejpevnější podoba herecké nesmrtelnosti.
Zdroje:
