Článek
Karel totiž při přípitku oznámil, že má pro všechny překvapení. A nebyl to ohňostroj.
„Řekl jsem to na rovinu: že jsem se rozhodl ještě za života sepsat závěť. A že všem, na kterých mi záleží, chci něco dát. Ne až po smrti, ale teď. Dokud mě to baví, dokud se nezblázním a nebudu si myslet, že mým nejlepším přítelem je televize,“ směje se Karel, který podle svých slov začal mít na život jiný pohled, když mu zemřel otec.
„Táta měl všechno sepsané, účet plný, ale stejně se o to nakonec pohádali. Nešlo ani tak o peníze, ale o principy. Kdo měl, co slíbené, kdo se víc staral, kdo měl klíče od chalupy. Já tohle nechtěl dopustit. Nechtěl jsem, aby moje smrt byla jako rozbuška. Chtěl jsem, aby to naopak všechno urovnala.“
Slíbil si, že padesátku oslaví trochu jinak. Nepatří k těm, co by se chlubili úspěchy, ale něco si za těch padesát let vybudoval. Dům, dvě auta, sbírku vín, a hlavně tři děti a jednu exmanželku, kterou má pořád rád. I když už s ní nežije. „Jo, moje žena byla na oslavě taky. S přítelem. Měl jsem pro ni připravenou složku s papíry a dopisem. Myslím, že byla hodně v šoku.“
Zásadní rozhodnutí padlo někdy v únoru, když se na rodinném obědě zase rozjelo téma, co s chalupou. Děti se nemohly dohodnout. Jedno chtělo přestavbu, druhé pronájem, třetí to chtělo prodat. A on tam přitom jen seděl a v duchu si říkal, že ještě žije.
„To mě naštvalo nejvíc. Že se mě nezeptali. Vlastně mi došlo, že i když všechno patří mně, už se to bere jako předem rozdělený. Jako by moje věci byly předsmrtný bonus. A já jim chtěl ukázat, že ne. Že mám ještě sílu něco rozhodnout. A že jim věřím.“
Oslava probíhala klidně. Dvůr plný lidí, děti běhaly kolem grilu, soused hrál na harmoniku. Nikdo nic netušil. Až když se Karel postavil k mikrofonu a požádal o chvíli ticha, začalo být jasné, že přijde něco víc než jen vtip o stárnutí. „Řekl jsem, že dneska chci rozdat to, co bych jinak dal až po smrti. Že to nebude dědické řízení, ale dědická oslava.“
První reakcí bylo ticho. Pak smích. A pak zvědavost. Všichni čekali, jestli žertuje. Než ale přinesl složky, každou nadepsanou jménem, přestalo to být legrační. V každé obálce byl dopis. A výpis – z katastru, z účtu, ze sbírky. A taky několik osobních poznámek.
„Nepřepisoval jsem majetek jako nějaký milionář. Ale udělal jsem dohodu. Třeba synovi jsem oficiálně převedl podíl na domě, ale s podmínkou, že tam může zůstat jeho sestra. Druhému synovi jsem daroval sbírku vín, ale zavázal ho, že každé září udělá ochutnávku pro všechny. A bývalé ženě jsem věnoval půlku chalupy. Protože bez ní by nebyla ani ta chalupa, ani ty děti, ani tenhle dvůr.“
Někteří to nesli těžce. Nejmladší dcera začala brečet. Ne proto, že by dostala málo, ale protože nečekala, že to přijde takhle. „Byla z toho mimo. Myslela si, že si dělám legraci. A pak si přečetla dopis, kde jsem jí napsal, že jí věřím. A že chci, aby věděla, co všechno má v rukou.“
A pak se šlo k notáři. Ne hned – ale hned po víkendu. Karel už to měl domluvené. „Řekl jsem jim, že chci, aby to bylo právně v pořádku. Nečekal jsem žádné spory, ale lidi jsou lidi. A rodina je ještě horší. Takže jsme si všichni sedli, bez alkoholu, bez hudby, jen my a notář. A všechno jsme podepsali.“
Oslava se tak neplánovaně rozšířila o druhé dějství – tiché, formální, ale o to důležitější. Karel to považuje za jeden z nejlepších nápadů svého života. „Nevím, jestli to někdo ocení teď. Ale až umřu, tak snad ano. Aspoň budou vědět, že jsem chtěl mít věci čisté. A že jsem jim důvěřoval natolik, že jsem jim všechno dal ještě za života.“
Ne každý by do toho šel. Karel to ví. Ale nemá potřebu přesvědčovat ostatní. „Dědictví není jen o majetku. Je to o tom, co po sobě zanecháš. A jestli to bude klid, nebo peklo.“
Dnes, pár měsíců po oslavě, říká, že vztahy v rodině jsou pevnější. Ne dokonalé, ale férové. „Přestali se hádat o budoucnost. Protože už ji mají v rukou. A já mám klid. Můžu slavit šedesátku s čistým stolem. Nebo třeba vůbec,“ směje se a rozhlíží se po dvorku, kde se všechno odehrálo.
Pivo teče, děti běhají, harmonika zase hraje. A složky už nikdo neřeší. Protože jsou podepsané. A protože ten největší dar – klid v rodině – už byl rozdaný.
