Článek
Pracovala jsem v marketingové agentuře patnáct let. Patnáct let zkušeností, kontaktů, úspěchů. Byla jsem dobrá v tom, co jsem dělala. Respektovaná. Ceněná. A pak přišel nový ředitel. Třicátník s diplomem z prestižní školy a s vizí „omladit tým“. Během tří měsíců odešla polovina lidí nad čtyřicet. Dobrovolně-nedobrovolně. S „velkorysým“ odstupným a pocitem, že jsou vyhozené lahve od piva. Prázdné. Nepotřebné. Na vyhození.
Já jsem vydržela o dva měsíce déle. Možná proto, že jsem se snažila přizpůsobit. Oblékala jsem se mladistvěji. Používala jsem slova jako „cool“ a „fresh“. Chodila jsem na firemní párty a předstírala, že mě baví pít shots do dvou do rána. Jenže pak přišel ten projekt. Velký klient, důležitá kampaň. Navrhla jsem strategii založenou na letech zkušeností s podobnými klienty. Promyšlenou. Testovanou. Bezpečnou.
„To je trochu… staromódní, ne?“ řekl nový ředitel na poradě. Před celým týmem. S tím úsměvem, který říkal: „Chudáčku, ty jsi tak mimo.“ A pak dal slovo kolegovi, šestadvacetiletému juniorovi, který byl v agentuře tři měsíce. A Jakub představil svůj nápad. Odvážný. Kontroverzní. „Disruptivní“, jak s oblibou říkal. Všichni mladí kolegové byli nadšení. Tleskali. A já seděla a přemýšlela, jak tomu klukovi vysvětlit, že jeho nápad už byl vyzkoušen před pěti lety. Třemi různými značkami. A pokaždé selhal.
Ale neřekla jsem nic. Protože jsem věděla, že by mě stejně neposlouchali. Že by moje zkušenost byla vnímána jako překážka, ne jako výhoda. Že by moje opatrnost byla považována za strach z nového, ne za moudrost. Že bych byla ta „negativní“, ta „brzdící“, ta „neschopná přijmout změnu“.
O týden později jsem dostala nabídku, kterou „nešlo odmítnout“. Odstupné. Odchod. Konec. Důvod? „Restrukturalizace.“ Kód pro „jsi moc stará“.
Opravdu jsou lidé nad čtyřicet už zralí akorát do starého železa? Copak si ti mladí neuvědomují, že i oni jednou zestárnou? Že i jim roky přibývají? Mládí přece není zásluha! Mnozí z nich si to snad ale myslí.
Kamarádka Lenka, účetní s třicetiletou praxí, byla nahrazena čerstvou absolventkou. „Ona zná nejnovější software,“ řekli jí. Jako by se Lenka nemohla naučit používat nový program. Jako by ty roky zkušeností s daňovými zákony, s finančními triky, s optimalizací byly bezcenné ve srovnání se schopností rychle klikat myší.
Kolega Pavel, IT specialista, který pamatuje doby, kdy se programovalo na děrné štítky, byl odsunut na vedlejší kolej, protože „nemá cit pro uživatelské rozhraní“. Jako by jeho hluboké porozumění tomu, jak systémy skutečně fungují, bylo méně důležité než schopnost vytvořit hezké barevné tlačítko.
A moje sestřenice Jana, lékařka, která zachránila stovky životů, byla donucena předčasně odejít do důchodu, protože „mladí doktoři potřebují místa“. Jako by její roky u operačního stolu, její zkušenosti s komplikovanými případy, její klid v krizových situacích byly něčím, co lze snadno nahradit mladickou energií a znalostí nejnovějších studií.
Je to všude kolem nás. Tento tichý, nepsaný předpoklad, že starší znamená horší. Že zkušenost je přítěž, ne výhoda. Že mládí samo o sobě je kvalifikace.
A nejhorší na tom je, že my, ti „staří“, to často přijímáme. Internalizujeme to. Začínáme pochybovat o své hodnotě, o svých schopnostech, o svém místě ve světě. Začínáme věřit, že opravdu patříme do starého železa. Že naše zkušenosti jsou bezcenné. Že náš čas pominul.
Ale je to pravda? Opravdu nemáme co nabídnout?
Když se podívám na svou kariéru, vidím projekty, které uspěly, protože jsem věděla, co funguje a co ne. Vidím krize, které jsem odvrátila, protože jsem je poznala dřív, než udeřily. Vidím klienty, kteří se ke mně vraceli rok za rokem, protože věděli, že rozumím jejich potřebám, jejich trhu, jejich zákazníkům.
Když se podívám na Lenku, vidím ženu, která dokáže najít úsporu v rozpočtu, o které nikdo nevěděl, že existuje. Která umí vysvětlit složité finanční koncepty tak, že jim rozumí i naprostý laik. Která dokáže předvídat změny v daňových zákonech a připravit se na ně s předstihem.
Když se podívám na Pavla, vidím muže, který dokáže diagnostikovat problém v systému během minut, zatímco mladší kolegové stále hledají v Google. Který umí navrhnout řešení, jež bude fungovat nejen dnes, ale i za deset let. Který rozumí nejen kódu, ale i lidem, kteří ho používají.
A když se podívám na Janu, vidím lékařku, která dokáže zachovat klid v situacích, kdy jde o život. Která umí číst příznaky, které nejsou v učebnicích. Která má v rukou moudrost, jež se nedá naučit z knih nebo videí.
To všechno jsou hodnoty, které přináší věk. Zkušenost. Moudrost. Nadhled. Klid. Schopnost vidět širší obraz. Porozumění lidské povaze, které přichází jen s lety praxe. Intuice, která není jen pocit, ale destilát tisíců podobných situací, které jsme zažili.
Samozřejmě, mládí má své výhody. Energii. Nadšení. Ochotu riskovat. Schopnost rychle se učit nové věci. Nezatíženost starými způsoby myšlení. A to jsou cenné vlastnosti. Nenahraditelné vlastnosti.
Ale proč musí být jedno nebo druhé? Proč nemůžeme mít obojí? Proč nemůžeme vytvořit týmy, kde se zkušenost snoubí s energií? Kde moudrost doplňuje inovaci? Kde se respektují silné stránky každého, bez ohledu na datum narození?
Představte si firmu, kde protřelý padesátník s dvaceti lety v oboru zaučuje mladého třicátníka, který sice má hlavu plnou nápadů, ale chybí mu zkušenosti. Nebo kancelář, kde čtyřicetiletá účetní, co umí daňové zákony nazpaměť, spolupracuje s mladým pětadvacetiletým programátorem a společně vytvářejí finanční program, který jim ušetří hromadu papírování.
A co třeba nemocnici, kde starší doktor, jehož ruce nesou stopy nesčetných operací, ukazuje mladšímu kolegovi své triky, zatímco od něj zjišťuje, co je nového ve výzkumu a jaké léčebné postupy se teď zavádějí. Nebyla by taková firma silnější? Odolnější? Schopnější čelit výzvám, které přináší stále se měnící svět?
Myslím, že ano. A myslím, že hluboko uvnitř to vědí i ti mladí, kteří nás teď tak ochotně odsunují na vedlejší kolej. Protože i oni jednou zestárnou. I jim budou přibývat vrásky, šedivé vlasy, roky zkušeností. I oni se jednou ocitnou na druhé straně té neviditelné hranice, která odděluje „perspektivní“ od „přestárlých“.
A co pak? Budou chtít, aby jejich zkušenosti byly oceněny? Aby jejich moudrost byla respektována? Aby jejich hodnota nebyla měřena jen podle data narození, ale podle toho, co skutečně umí a znají?
Samozřejmě. Nikdo nestojí o to, aby ho vyhodili jako něco, co už dosloužilo. Nikdo nechce, aby na něj koukali skrz prsty jen proto, že má na krku o pár křížků víc. Nikdo netouží poslouchat, že už je za vodou, že by měl přenechat židli mladším a že patří do šrotu. Tohle bolí každého, bez ohledu na věk.
Co kdybychom se místo přetlačování začali navzájem podporovat? Každý se může od druhého něco přiučit. Měli bychom si vážit toho, co kdo umí a přináší. Pojďme vytvořit místo, kde starší ročník není na obtíž, ale výhodou. Kde léta praxe nejsou přítěží, ale zlatým pokladem. Kde se na moudrost nekouká jako na strach z novinek, ale jako na schopnost vidět za roh, nejen na nejbližší finanční uzávěrku.
Musíme se naučit vidět krásu v každém věku. Je směšné, jak dnes oslavujeme mladé lidi, jako by si své mládí nějak zasloužili, a přitom pohrdáme staršími, jako by stárnutí byla jejich chyba. Vždyť je to absurdní! Teprve když tohle překonáme, možná konečně najdeme tu opravdovou spravedlnost, po které všichni toužíme. A ta nespočívá v tom, že každému dáme stejný díl koláče. Skutečná spravedlnost znamená, že lidi hodnotíme podle toho, co umí, co znají a co dokážou. Ne podle toho, kdy se narodili.
