Článek
Vybrali jsme hezky vypadající podnik v centru, docela známý. Takový ten, co má na Instagramu fotky jídel, která vypadají jako umění. Říkal jsem si: když už jednou za čas, tak ať to stojí za to.
Všechno začalo dobře. Příjemná obsluha, prostředí hezké, přítelkyně měla radost, že se „dáme do gala“ a jdeme si sednout mezi dospělé. Objednal jsem si hovězí steak medium, přesně tak, jak to mám rád. Ne kvůli nějakému snobství, ale prostě protože to maso je pak šťavnaté, měkké, voní to a člověk si pochutná.
Čekání, co se prodloužilo
Čekali jsme poměrně dlouho, ale nevadilo mi to. Dali jsme si víno, povídali si, bylo to vlastně fajn. Jenže když ten steak konečně přišel, už na pohled bylo něco špatně. Byl tenký jak podrážka, celý tmavý, tvrdý a suchý. Zkusil jsem ho rozkrojit, ale i noži to dalo práci. Uprostřed žádná růžová, jen šedohnědá pustina. Neříkám, že jsem nějaký velký kritik, ale tohle nebylo ani well done. To bylo prostě spálené.
Zavolal jsem číšníka, že bych chtěl jídlo reklamovat. Byl v pohodě, omluvil se a řekl, že to předá šéfkuchaři. Myslel jsem si, že mi přinesou nový steak nebo nabídnou něco jiného. Místo toho ale přišla odpověď, kterou bych nečekal ani v závodce. Vrátil se číšník a citoval: „Pan šéfkuchař říká, že to je jeho styl. A že pokud máte radši syrové maso, doporučuje tatarák.“
Prvně smích, pak zlost
Nejdřív jsem se zasmál. Vážně? Tohle je jeho styl? Spálit maso na uhel a tvářit se, že to tak má být? Pak mi ale došlo, že se mi vlastně vysmívá. Ne osobně, ale obecně. Takový ten přístup „my jsme ti umělci a ty nerozumíš gastronomii, tak buď zticha“. Jenže tohle nebyla žádná kreativní úprava. To bylo jednoduše špatně udělané jídlo.
Přítelkyně se snažila uklidňovat, že to je jedno, že jsme stejně spolu a ne kvůli steaku. Ale mě to štvalo. Ne proto, že bych chtěl něco zadarmo, ale proto, že jsem čekal trochu respektu. Zaplatil jsem za jídlo, očekával jsem kvalitu. A místo omluvy dostanu narážku. Tak jsem řekl číšníkovi, že jídlo nechci, a poprosil ho, ať mi ho neúčtují. Po chvíli dohadování to nakonec uznal.
Odcházeli jsme hladoví
Když jsme odcházeli, měli jsme oba pořád hlad. Šli jsme si pak dát hranolky do stánku na rohu. Tam aspoň člověk ví, co dostane. A hlavně, kdyby byly studené, tak mi je prostě vymění, a nebudou si hrát na to, že je to záměr. Možná jsem byl přecitlivělý, možná měl kuchař blbý den, ale i tak mě to nějak rozladilo.
Celou cestu domů jsem přemýšlel, jak je možné, že se dneska v restauraci člověk bojí říct, že mu něco nechutná. Že se z jídla stává póza a z kuchaře polobůh, kterému se nesmí odporovat. Přitom my zákazníci tam nejsme kvůli jeho egu, ale kvůli dobrému jídlu. A když se něco pokazí, mělo by být normální to napravit, ne se vysmívat.
Už tam nejdu. A nejen kvůli steaku
Od té doby jsem do té restaurace nevkročil. Ne kvůli steaku samotnému, ale kvůli tomu přístupu. Protože i kdyby bylo jídlo dobré, stejně bych si to neužil. Není to o tom, že bych potřeboval extra servis nebo úklony. Stačí lidskost a trochu úcty.
A vlastně mě to celé něco naučilo. Už se nebojím ozvat, když něco není v pořádku. V restauraci, v obchodě, kdekoliv. Dlouho jsem měl pocit, že být slušný znamená být zticha. Ale ono je to spíš o tom, být upřímný a nenechat si všechno líbit.
Marek T., Praha
