Článek
Po svém otci zdědil Pavel Bobek lásku jak k hudbě, tak k architektuře. Tatínek se totiž živil jako stavební inženýr a ve volnu hrál s kapelou. Dětství Pavla, o pět let staršího bratra Václava a o jedenáct let starší sestry Aleny bylo ukázkové. Pocházeli z dobře situované rodiny a lumpačiny i první lásky prožívali v krásném prostředí pražského Břevnova.
Místo architektury si vybral hudbu
Po vzoru tatínka se vydal Pavel na studia architektury. Promoval v roce 1961 a následující tři roky pracoval jako projektant. Následně uplatnil svou jazykovou výbavu a překládal odborné články o architektuře a stavitelství – dalších šestnáct let. „Architektura mě ke zpěvu dovedla, protože jsem na našich večírcích bouchal do piana a zpíval. Spolužáci a kolegové byli moje první publikum,“ vzpomínal v pořadu 13. komnata.
Brzy seděl na dvou židlích zároveň, protože kromě stálého zaměstnání si přivydělával i v Divadle Semafor, kde působil až do roku 1990. Maminka z toho velkou radost neměla a několikrát mu opakovala, že školu nedělal proto, aby se bavil s komedianty. „Snad jsi nestudoval proto, abys pak jezdil s komedianty,“ vzpomínal v pořadu 13. komnata. Snům svého syna ale v cestě nestála. Zkraje zpíval Bobek výhradně v angličtině, protože ji jako jeden z mála českých umělců dokonale ovládal.
Celý život měl štěstí a vše, co si přál
Jak se ale ukázalo, nebyla to správná cesta, jak u tuzemského publika uspět, a tak přesedlal na češtinu. Jeho první významný hudební úspěch přišel se soutěžní písní Singing the Blues od Guye Mitchella. Přestože sklidil velký úspěch a Karel Krautgartner plánoval s písní turné po Československu, Pavel Bobek nesouhlasil s českým překladem. Jen díky tomu se velkolepé turné neuskutečnilo. V roce 1970 dosáhl prvního místa v hitparádě Supraphonu s písní Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát a o rok později se umístil na druhém místě s písní Houston.
Jeho první samostatné album Veď mě dál, cesto má vyšlo v roce 1975 a zamilovali si ho všechny věkové kategorie. Celý život razil Pavel heslo, že do čtyřiceti si má muž života užívat a pak až se usadit. A sám se podle toho řídil. „Prvních dvacet let jsem byl hodný syn a dobrý student. Pak jsem se po hlavě vrhl do světa rokenrolu, zažil jsem léta zhýralství a užíval si plně života. A po čtyřicítce jsem se šťastně oženil,“ vzpomínal v pořadu 13. komnata.
Životní lásku Martu poznal až koncem 70. let. Vyplatilo se mu tak dlouho čekat, protože tolik milující a tolerantní ženu by asi nikdy nenašel. Oženil se s ní v roce 1978, dva roky poté, co se jeho bývalá láska Andrea Čunderlíková vdala za Ladislava Kleina. Měli dceru Kláru a syna Pavla. Pavel Bobek měl pocit, že měl vše, po čem toužil, ale i k němu se štěstěna otočila zády.
Štěstí ho opustilo a zubaté utekl jen o vlásek
V roce 2005 se jeho život dostal na druhý břeh, ale ještě dostal šanci. Praskl mu vřed na dvanáctníku a čtrnáct dní byl v bezvědomí. Lékaři mu mnoho šancí na přežití nedávali. „Už jsem byl na druhém břehu, ale ještě jsem dostal šanci,“ přiznal krátce poté, co se uzdravil. Se všemi démony se ale popral, nakonec zemřel až o osm let později. I přes vážné zdravotní komplikace se dokázal vrátit na pódia a v roce 2012 vydal své poslední album Kruhy. Krátce před svou smrtí byl oceněn cenou Anděl. Pavel Bobek zemřel 20. listopadu 2013 v Praze ve věku 76 let. Jeho úmrtí přišlo po dlouhém a urputném boji s těžkou chorobou, jak oznámila jeho dcera Klára Mixová.
Zdroje: super.cz, lidovky.cz, českátelevize.cz, 13. komnata
