Článek
S partnerem, se kterým jste už pár let, máte dítě, prošli jste si výšky, pády, hádky, návraty, domácí opravy i covid. A najednou sedíte v hotelu v Turecku a díváte se, jak se mu na sluníčku lesknou ramena, a říkáte si jo, tohle je fajn. A pak se to stane.
Vstoupí do bazénu. On. Ten, kterého jste před lety milovala tak, že vás to bolelo až v kůži. Ten, o kterém jste si myslela, že je to ono. Ten, co vás naučil, jak chutná opravdová žárlivost. A taky zoufalství. A lítost. A sebelítost. Ale taky ta šílená, opojná vášeň, co vás budí v noci. Stojí tam, jako kdyby se nic nestalo. V plavkách, opálený, a jako by zestárl tak akorát, aby vypadal líp než tehdy. Rozhlíží se, zahlédne vás a vy víte, že vás poznal. A v tu chvíli máte pocit, že někdo vypnul zvuk. Všechno se zpomalí. Jen tepání v uších a zvláštní tlak v hrudníku.
Pohled se vám střetne. Ne na dlouho. Ne nepatřičně. Ale stačí to. V tom záblesku se vám vybaví všechno. První rande, jeho ruce na vašich zádech, ten smích v kuchyni, když vám spadly palačinky, ta noc, kdy jste se spolu poprvé pohádali kvůli nějaké blbosti, ale skončilo to na podlaze v objetí. Vybaví se vám taky ta poslední hádka. A ten moment, kdy jste věděla, že končíte. Že už nemůžete. A že vás to přesto pořád svírá, jako byste nechala kus sebe někde v té době.
Vedle vás se manžel napřímí. Vidí ho taky. Neříká nic, ale cítíte to napětí, které mu projelo tělem. Já jsem se usmála, takový ten obranný úsměv, co není ani přívětivý, ani nepříjemný. Jen konstatuje. Ahoj. Vidím tě. Vím, že tu jsi. Nic víc, nic míň. Ale manžel zrudl. A já v tu chvíli pochopila proč.
Vzpomněla jsem si, že jsem mu o něm vlastně vyprávěla. Možná až moc. Možná až příliš upřímně. Ve chvílích, kdy jsme si říkali, koho jsme kdy milovali a proč to nevyšlo. Ne jako srovnání. Spíš jako očistu. Otevřeně. On o jedné Janě, já o „tom Adamovi“. Tak jsem mu říkala. Nezkráceně. A asi i nevyfiltrovaně. Vzpomněla jsem si na ten večer, kdy jsem mu mezi řečí řekla, že to byl jediný člověk, u kterého jsem se chvíli bála, že ho nikdy nepřestanu milovat.
A teď tu stál. V bazénu o pár metrech. A moje minulost se dívala přímo na přítomnost.
Bylo to zvláštní. Vůbec ne trapné. Ne romantické. Spíš existenciálně matoucí. Protože jsem cítila, že už ho nemiluju. Že bych se k němu nikdy nevrátila. Že život, který mám teď, je o tolik plnější, bezpečnější, opravdovější. Ale zároveň se mi vybavily emoce, které jsem si myslela, že jsou dávno zpracované. A hlavně ten pocit, že někoho tak důvěrně znáte, a zároveň je vám teď úplně cizí.
Dívali jsme se chvíli na sebe, pak on odplaval. Elegantně. Jako by si uvědomoval, že je tam navíc. A já najednou ucítila manželovu ruku na svých zádech. Pevně. Ne majetnicky. Spíš jako kotvu. Jako že jsem tady, dýchej. A já se poprvé za celý ten okamžik usmála doopravdy. Protože to byla přesně ta chvíle, kdy jsem si znovu uvědomila, proč jsem v životě chtěla být s někým, kdo není drama, ale domov.
Večer jsme si sedli na balkon. Dali jsme si víno z minibaru, který chutnal jako ředidlo, a já mu to všechno řekla. Že mě to zaskočilo. Že jsem nečekala, že mě ten pohled rozkolísá. Že jsem přemýšlela, jestli je to v pořádku. A on se na mě podíval a řekl: „Každý máme lidi, co nám zůstanou v hlavě. Ale důležité je, kdo s tebou sedí teď. A s kým chceš stárnout.“ A mě to dojalo. Protože jsem věděla, že to nemyslí jako frázi.
Dovolenou jsme si nakonec užili. I přes ten výlet do minulosti. Vlastně možná díky němu. Protože někdy vás teprve konfrontace s tím, co už dávno nemáte, utvrdí v tom, co opravdu chcete.
