Článek
A trochu jsem doufala, že tam třeba potkám někoho, kdo mi ten život zase trošku otevře. Nebo že aspoň najdu zpátky sama sebe. Místo toho jsem první den přišla o kufr, druhý den o telefon a třetí den o iluze.
Přiletěla jsem do Hurgady plná očekávání. Jasně, věděla jsem, že to nebude žádná evropská pohádka. Ale říkala jsem si – vždyť tisíce Čechů tam jezdí, tak co by se mohlo stát? Hned na letišti mi nevrátili kufr. Prý zůstal v Istanbulu, kam jsem přestupovala. Klasika. Všichni kolem mě krčili rameny, že to je normální, že ho doručí druhý den. Jenže on druhý den nedorazil. A nedorazil ani třetí. Zůstala jsem s kabelkou, plavkami a jedněmi šaty. Zbytek byl v tom ztraceném kufru – krémy, léky, dioptrické brýle, nabíječka, všecko.
Začala jsem běhat po recepci, řešit to s delegátem, obvolávat leteckou společnost. A tehdy mi ukradli mobil. Normálně mi ho někdo vytrhl z ruky, když jsem seděla před hotelem a zoufale hledala číslo na český konzulát. Jeden moment jsem koukala do displeje a druhý moment už jsem jen viděla paty nějakého kluka, co mizel do ulice. Stála jsem tam jako solný sloup. Bez kufru. Bez telefonu. Sama. U moře, kde jsem si měla užívat západ slunce a popíjet drinky. Místo toho jsem se třásla vzteky a zklamáním a brečela na pokoji, kde klimatizace hučela jak stroj na odosobnění.
Měla jsem sto chutí si zabalit, jenže nebylo co. A ani jak. Zůstala jsem uvězněná ve své vlastní snaze si odpočinout. A v hlavě mi to jelo na plné obrátky – proč zrovna já? Co jsem komu udělala? Proč ani tohle nemůže být v klidu? Ale pak mi došlo, že to nejsou dobré otázky. Že mi v ničem nepomáhají. Tak jsem se šla projít. Sama, jen v těch šatech a s pomačkaným plánem výletů v ruce, který mi zůstal v kabelce.
A stalo se něco zvláštního. Poprvé po strašně dlouhé době jsem byla doopravdy přítomná. Nehladila jsem displej. Neřešila, co vyfotím na Instagram. Nepsala jsem nikomu, že mě všechno štve. Jen jsem šla. Koukala na lidi, na barvy, na ruch ulic, který byl najednou hlasitý, ale živý. Zašla jsem si do malé kavárny, kde nebylo ani slovo anglicky, a stejně mi přinesli čaj s mátou a něco sladkého, co chutnalo jako kříženec perníku a růžové vody. Usmívali se na mě. A já se najednou přistihla, že se usmívám taky. Bez důvodu. Bez filtru. Jen tak.
Další dny jsem začala poznávat Egypt jinak. Ne jako turistka, ale jako člověk, který už nic nemá. A tak může být víc. Mluvila jsem s prodavačem ovoce, který mi ukázal fotky svých dětí a naučil mě říct „děkuju“ arabsky. Pomáhala jsem jedné postarší dámě z Polska najít její hotel, když zabloudila. A večer jsem si četla knížku, kterou jsem našla v hotelové knihovně, místo scrollování sociálních sítí.
V hotelu se mnou bydlel jeden pár z Brna, manželé kolem padesátky. Všimli si, že jsem zpočátku vypadala dost ztraceně. Začali jsme se bavit u večeře. Vyslechli mě, podali mi nabíječku, nabídli mi náhradní tričko a povídali si se mnou, jako bychom se znali roky. Bylo to obyčejné, ale hrozně léčivé. A taky mi ukázali, že pomoc někdy přichází z míst, odkud bys to vůbec nečekala.
Po týdnu jsem se vrátila domů. Kufr nakonec dorazil. Telefon jsem už nenašla. A ten pocit zrady a zklamání – ten se pomalu rozplynul. Protože ho přebil jiný pocit. Vděčnost. Klid. A nový pohled na věci. Všechno, co se mi tam stalo, bych dřív brala jako důkaz, že mám pech, že svět je zlý a že lidi jsou sobci. Ale v Egyptě jsem pochopila, že to není tak černobílé.
Jo, někdo mě okradl. Ale jiní mi pomohli. Něco jsem ztratila – a jiného si všimla. Když nemáš svoje věci, začneš si víc všímat lidí. Když nemáš telefon, začneš slyšet vlastní myšlenky. Když jsi sám, najednou vidíš, co tě tvoří – když ti vezmou všechno, co máš.
Byla to dovolená, která mě donutila se zpomalit. Odpoutat se. Přijmout, že nemám kontrolu nad vším. A že ani nemusím. Že klid a důvěra nerostou ze záruk a plánů, ale ze schopnosti zvládnout i to, co se nepovede. Co se rozsype. Co bolí.
Dnes, když mi někdo řekne „hele, Egypt, tam bych se bála jet“, tak se usměju. A chápu to. Ale já se tam vlastně přestala bát. Protože jsem zjistila, že vydržím víc, než jsem si myslela. A že ani když ti vezmou kufr, telefon a iluze, nemusíš se vracet s prázdnou. Někdy se vrátíš plnější než předtím. Jen to v tom katalogu nenajdeš.
