Článek
Vybrali jsme Turecko. All inclusive, krásný hotel kousek od pláže, slunce, moře a žádné starosti. Všechno znělo jako sen, který si konečně můžeme splnit. Těšili jsme se, že budeme jen ležet, číst si, povídat si, dát si koktejl u bazénu a třeba se i trochu znovu sblížit. Po dvaceti letech manželství se totiž občas stane, že spolu sice bydlíte, ale trochu se míjíte. Práce, povinnosti, děti, únava. Tady to mělo být jinak.
A opravdu to tak i vypadalo. Už po příletu jsme byli oba uvolnění, usmívali jsme se, večer jsme spolu seděli s vínem a povídali si dlouho do noci. Připadala jsem si zase jako zamilovaná dvacítka. I on byl jiný. Pozorný, milý, dělal si ze mě legraci a i ty jeho vtípky, které mě doma občas vytáčí, mi tady najednou připadaly roztomilé. Všechno klapalo.
A pak jsem si jednoho odpoledne všimla něčeho zvláštního. Seděla jsem na lehátku u bazénu, zrovna jsem si četla knížku a on se zvedl s tím, že skočí pro kávu. Místo toho ale odešel stranou, někam k plotu hotelové zahrady, vytáhl mobil a začal telefonovat. Sice nebyl nijak nápadný, ale známe se moc dobře a já poznala, že se snaží, abych ho neslyšela. Mluvil potichu, otočený zády, díval se po mně, jestli ho sleduju. A mně najednou problesklo hlavou tolik myšlenek, že jsem skoro přestala dýchat. S kým si to píše večer, když si myslí, že spím? Komu volá, když se „jde projít“? Vždyť si ani nebral kávu, jen odešel a pak se vrátil, jako by nic.
Neřekla jsem mu nic. Nechtěla jsem pokazit atmosféru, aspoň ne dřív, než budu mít jistotu. A od té chvíle jsem si začala všímat víc. Jak si každý večer bere mobil do koupelny. Jak rychle zamyká displej, když přijde zpráva. Jak si občas někam odběhne s výmluvou, že se jde projít po pláži, ale nic si nevzal. Začalo mě to užírat. Po pár dnech jsem byla tak nervózní, že jsem nemohla spát. A tak jsem udělala něco, co bych za normálních okolností neudělala. Podívala jsem se mu do telefonu.
Neměl ho nijak chráněný, heslo jsem znala. Ale bylo prázdno. Žádné zprávy, žádné fotky, nic podezřelého. Jen pár fotek moře a selfie nás dvou. Ale poslední volaný hovor byl uložený jako „Květinka 🌸“. To mě zarazilo. V kontaktech žádná jiná květinka nebyla. Klikla jsem na historii. Volal na to číslo každý den. A mě už v tu chvíli přestalo bavit si hrát na detektiva. Vtrhla jsem za ním do koupelny s telefonem v ruce a naprosto vážně se ho zeptala, kdo je Květinka. Nejdřív zůstal stát jak opařený, potom se mu na tváři objevil úsměv. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mu jednu vrazit, nebo se rozbrečet.
A pak to z něj vypadlo. Květinka je jeho maminka. Moje tchyně. Volá jí každý den, protože se jí stýská, když jsme pryč. A protože ví, že ona je tak trochu vlezlá a umí člověku zkazit náladu i z tisíce kilometrů. Tajil to, aby mi nezkazil dovolenou. Celý rok mě poslouchal, jak se těším na klid, jak doufám, že to bude opravdu odpočinkové a že hlavně nechci řešit nic z domova. Tak se rozhodl, že veškerou komunikaci s rodinou vezme na sebe a mě z toho vynechá. Abych měla opravdu klid. A „Květinka“? To prý je jeho způsob, jak se nezbláznit z jejího neustálého volání a připomínek. Proto to schoval pod jméno, které mu připomene, že má být milý, i když by to někdy nejradši položil.
Sedla jsem si na kraj vany a brečela. Ne proto, že bych byla smutná, ale protože mě to dojalo. A zároveň rozesmálo. Ta moje hlava si hned představila milenku, tajnosti, podrazy. A přitom to celé bylo kvůli mně. Abych měla pár dnů klidu. Abych si odpočinula. Aby mě chránil před vlastní matkou, což je výkon, který se v některých rodinách rovná zázraku. Od té chvíle jsem mu každý večer podala mobil se slovy: „Zavolej Květince.“ A víte co? Byla to nejlepší dovolená za poslední roky. Protože jsem si znovu připomněla, že mám doma chlapa, kterému na mně opravdu záleží. I když to občas vypadá, že si v koupelně něco tajně šušká s milenkou.
