Článek
Celý den jsme si plánovali, jak si konečně užijeme trochu romantiky, kterou poslední měsíce vytlačily povinnosti a každodenní shon. A pak jsme se ponořili do teplé vířivky na naší terase, odkud je krásný výhled na západ slunce.
Na chvilku jsme zapomněli na svět kolem
Byla to ta chvíle, kdy se člověk opravdu uvolní. Když se vám na chvíli přestane honit hlavou, co všechno musíte zařídit zítra. S manželem jsme si připili, smáli se, a konečně měli pocit, že jsme zase jen my dva. Dokonce jsme si pustili hudbu z malého reproduktoru a říkali si, že bychom tohle měli dělat častěji.
Zničehonic se rozlétly dveře z vedlejšího bytu. Na společnou terasu, kterou jsme dosud považovali tak nějak nepsaně za „svoji“, vtrhli naši sousedé. Skupina čtyř lidí – dvě ženy a dva muži, každý s drinkem v ruce a s nadšením, že si taky užijí večer na čerstvém vzduchu. Hudbu jsme ztlumili a chvíli jsme jen nevěřícně sledovali, jak se uvelebují na lavičce jen pár metrů od nás. Bez pozdravu, bez omluvy. Jako by tam byli odjakživa.
Z romantiky bylo dusno
S manželem jsme na sebe chvíli zírali. Já, jen v plavkách, trochu červená v obličeji, on se zatnutou čelistí. Snažili jsme se zachovat klid, ale situace byla absurdní. Najednou jsme měli kolem sebe nevyžádané publikum. Mluvili nahlas, smáli se, jeden z nich si dokonce zapálil. Z krásného večera se stala scéna, kterou bych čekala spíš v sitcomu než ve svém životě. Vypnuli jsme vířivku, rychle se zabalili do ručníků a odešli zpět do bytu. Za námi zůstala jen rozpitá lahev prosecca a několik sklenic.
Uvnitř mě pálil vztek. Nejen proto, že jsme přišli o večer, na který jsme se těšili. Ale hlavně proto, že lidé ztratili respekt. Nezeptali se, neváhali, prostě přišli. Jako by naše chvíle vůbec nic neznamenala. Poučení? Po tomhle zážitku jsme se s manželem rozhodli terasu částečně oddělit. A i když se tomu teď už umíme zasmát, tehdy nám do smíchu nebylo. Některé večery vám zůstanou v paměti ne proto, že byly dokonalé, ale právě proto, že byly úplně jinak, než jste doufali.
