Článek
Když jsme oznámili zásnuby, tvářila se šťastně. Ale už tehdy tam byl takový zvláštní podtón. Něco jako: „To je krásné, ALE…“
Nejdřív to byly malé věci. „A co šaty, budeš mít nějaké opravdu tradiční? Žádné ty moderní nesmysly?“ Pak to začalo gradovat. „A koho pozveš? Doufám, že tam bude celá rodina. I ti, se kterými se tolik nestýkáš, jinak by to bylo neuctivé.“
Pak si mě jednou pozvala na kávu. Vůbec jsem netušila, že to bude osudová schůzka. Seděla naproti mně, popíjela čaj a najednou pronesla: „Víš, svatba není jen o vás dvou. Je to událost pro rodinu. A některé věci se prostě očekávají.“
V tu chvíli mi začalo být jasné, že něco přijde. A pak začala seznam. Doslova seznam. Svatba musí být ve velkém stylu. Žádné malé oslavy, musíme pozvat alespoň 150 lidí. Obřad musí být v kostele, protože jinak to není „skutečné požehnání“. Svatební šaty musí být bílé, dlouhé a co nejhonosnější. „Aby se lidi neptali, jestli jsi v tom.“
Nevěsta musí sedět u hlavního stolu s rodinou ženicha, protože „manželova rodina je teď tvá rodina“. (Moje rodina? Vedlejší záležitost.) Prsteny musí být pořádné. Žádné tenké kroužky, ať každý vidí, že to myslíte vážně.
A svatební noc? Musí být v hotelu, který „vybere rodina“, protože „první noc manželství je důležitá“. Seděla jsem tam a nevěřila vlastním uším. Tchyně mluvila, jako by to byla její svatba. Jako by to byla její událost, její velký den. Jako bych já byla jen figurka na šachovnici.
Nechala jsem ji domluvit. Pak jsem se zhluboka nadechla a řekla: „Ne, takhle to nebude.“ Její výraz se změnil. Z milé budoucí tchyně se stala žena, která právě zjistila, že její plán nevyjde. „Ale drahoušku, to jsou jen takové drobnosti…“
„Ne, nejsou. To je náš den. A pokud si ho nemůžeme udělat podle sebe, tak radši žádný nebude.“ Byla v šoku. A já taky – protože v tu chvíli mi došlo, že jsem to právě řekla nahlas.
Vrátila jsem se domů a všechno jsem řekla snoubenci. A on? Neřekl ani slovo. Jen si povzdechl. A to bylo to nejhorší. On už to věděl. Věděl, že jeho matka se pokusí převzít kontrolu. Věděl, že se to stane. A neudělal nic.
A tehdy mi došlo, že pokud teď ustoupím, budu ustupovat celý život. Že tohle není jen o svatbě, ale o všem, co přijde potom. A tak jsem udělala jediné možné rozhodnutí. Svatba se nekonala. A dnes? Dnes vím, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.
