Článek
Měli jsme štěstí náš hotel byl přímo u pláže a měl vlastní lehátka, což pro mě bylo skoro stejně důležité jako snídaně v ceně. Vždyť kdo by chtěl po ránu běhat po promenádě a hledat, kam si natáhne ručník, když stačí sejít pár schodů a máte místečko jisté? Jenže, jak se brzy ukázalo, i tady existují lidi, kteří mají pocit, že svět se točí jen kolem nich.
První den jsme na pláž dorazili celkem pozdě, lehátka byla skoro plná, ale našli jsme dvě vedle sebe. Druhý den jsme se poučili. Snídani jsme zhltli rychle, vzali si ručníky a vyrazili dřív. A tak to šlo každý den. Až do onoho rána, kdy se všechno zvrtlo. Bylo krásné slunečné dopoledne, lehký vánek od moře a mořská hladina lákala ke koupání. Už z dálky jsem viděla, že jsou dvě lehátka v první řadě volná. Ideální místo, odkud můžete sledovat děti ve vodě, aniž byste museli pořád vstávat. Zrychlili jsme krok a zamířili k nim.
Jenže těsně před námi kráčel chlapík v plavkách s nafukovacím kruhem přes rameno a ručníkem v ruce. Vypadal, že má namířeno ke stejným lehátkům. Jenže on se zastavil u baru a začal si povídat s barmanem. My zatím došli až k lehátkům, položili si na ně ručníky a shodili tašky s věcmi. V tu chvíli se za námi ozval hlas, který by probudil i spící rybu na dně moře: „To je moje místo!“ Otočila jsem se a vidím toho pána, jak stojí metr za námi a tváří se, jako bychom mu ukradli dědictví po babičce.
Nechápala jsem. „Omlouvám se, ale lehátka byla volná, když jsme přišli,“ řekla jsem mu slušně. Jenže tohle ho evidentně nezajímalo. Rozohnil se, že on si je prý „obsadil“ už tím, že se k nim chystal, a my jsme mu je prý vyfoukli před nosem. Argumentovala jsem, že si je mohl zabrat ručníkem, kdyby tu nebyl, ale to ho vytočilo ještě víc. Začal na nás zvyšovat hlas a vyhrožovat, že si na nás došlápne u vedení hotelu, že nás vyhodí z pláže a že máme okamžitě vstát.
Normálně bych v takové situaci asi zvedla ručník a šla jinam, protože jsem na dovolené a nechci se hádat. Jenže tentokrát jsem cítila, že ustoupit by bylo stejné, jako podepsat, že má pravdu. Navíc vedle mě stála moje dcera a já chtěla, aby viděla, že si člověk nemusí nechat všechno líbit. Ale než jsem stihla něco říct, ozvala se právě ona. S klidem, který by jí záviděl i zkušený diplomat, se na něj podívala a řekla: „Tak si příště pospěšte.“
Bylo to tak jednoduché, tak trefné a tak odzbrojující, že chlapík úplně ztratil řeč. Na moment tam stál, koukal na ni, jako by mu spadla z nebe, a pak jen něco zamumlal o nezdvořilosti a odkráčel k lehátkům o pár metrů dál. My jsme se na sebe s dcerou podívaly, a já se musela usmát. Někdy jsou děti ty nejchytřejší bytosti na světě.
Zbytek dopoledne jsme strávili v klidu. Sledovala jsem moře, četla knížku a každou chvíli jsem koutkem oka zahlédla toho pána, jak se na nás dívá. Možná pořád přemýšlel, jak to, že ho převezla holka o polovinu menší než on. Ale ať už si myslel cokoli, nechal nás být. A já jsem si uvědomila, že ten okamžik, kdy dcera klidně a bez zbytečné agrese řekla tu svou jedinou větu, byl přesně ten druh vítězství, který vám zvedne náladu na celý den.
Je zvláštní, kolik lidí na dovolené úplně zapomene na obyčejnou slušnost. Jako by se s nákupem zájezdu koupili i právo chovat se, jak se jim zlíbí. Myslí si, že když jsou na pláži, všechno je jejich. Ať už lehátko, místo u baru, nebo prostor ve vodě. Přitom by stačilo tak málo: usmát se, poprosit, počkat na volné místo. My jsme si taky nebrali lehátka, která už někdo obsadil. Prostě jsme chodili včas. A to, že si někdo „myslel“, že je má zamluvená, aniž by tam nechal jedinou věc, je jeho problém, ne náš.
Nakonec to celé beru jako malou lekci a ne pro nás, ale pro něj. Možná si příště opravdu pospíší. A možná si vzpomene na tu drobnou holku, která ho odzbrojila větou, na kterou neměl odpověď. A já si z toho odnáším, že někdy stačí málo slov, aby se člověk ubránil, a že pravda má větší váhu, když ji řeknete klidně a s úsměvem.
