Článek
Když babička zemřela, bylo jí pětasedmdesát a poslední dva roky už bydlela u naší mámy. Její byt proto zůstal skoro přesně takový, jak si ho pamatuji z dětství. V kuchyni visely hrnky na háčcích, v kredenci byl porcelánový servis se zeleným proužkem a v ložnici pod oknem stál starý šicí stroj v tmavé dřevěné skříňce.
Nebyl to žádný předmět, kolem kterého bychom jako děti chodily po špičkách. Babička na něm běžně zkracovala kalhoty, spravovala povlečení a ještě v sedmdesáti mi na něm přešívala závěsy do prvního bytu. Když jsme se se sestrou Alenou pustily do vyklízení, řešily jsme hlavně to, kdo odveze knihy, kam dáme oblečení a co necháme mámě.
Alena si jako první řekla o porcelánový servis. Byl pro dvanáct lidí, měl velkou polévkovou mísu, omáčník i malé talířky na moučník a babička ho vytahovala každé Vánoce. Sestře se vždycky líbil a navíc má velký jídelní stůl, takže mi připadalo logické, že skončí u ní. „Jestli ho nechceš, vzala bych si ho já,“ řekla tehdy a já jen pokrčila rameny.
Mně se nechtělo domů vozit několik krabic nádobí, které bych stejně neměla kam dát. Když přišla řeč na šicí stroj, máma navrhla, ať si ho vezmu já. Jako jediná z rodiny občas šiju a hlavně jsem u něj s babičkou sedávala, když jsem byla malá.
Nikdo z nás v tu chvíli nepočítal, která věc má větší cenu. Dokonce jsme se tomu smály. Alena prohlásila, že ona bude pořádat sváteční obědy a já si můžu doma opravovat ponožky. Kromě stroje jsem si odvezla ještě plechovou krabičku s knoflíky, dvě kuchařky a babiččinu stolní lampičku.
Sestra dostala kromě servisu několik sklenic, vyšívaný ubrus a staré album. Peníze po babičce se rozdělily podle dědického řízení a věci z bytu jsme si mezi sebou rozepsané neměly. Připadalo nám zbytečné dělat z každé vázy majetkovou položku.
Šicí stroj pak skoro půl roku stál u nás v pracovně. Manžel nadával, že zabírá místo, ale já se ho nechtěla zbavit. Jednou jsem se rozhodla, že ho nechám vyčistit a zkusím na něm opravdu šít.
Řemen byl zpuchřelý, zásuvka se zasekávala a na kovových částech byla místy rez. Našla jsem opraváře starých šicích strojů asi třicet kilometrů od nás a poslala mu několik fotografií. Odpověděl mi ještě večer a zeptal se, jestli jsem si jistá výrobním číslem.
Když jsem k němu stroj o týden později přivezla, obešel ho ze všech stran a dlouho si prohlížel zdobení na hlavě stroje i dřevěnou skříňku. Vysvětlil mi, že nejde o úplně běžnou variantu, jakých jsou plné bazary.
Stroj byl ve slušném původním stavu a podle čísla pocházel z počátku minulého století. „Kdybyste ho chtěla prodat sběrateli a počkala na správného zájemce, mohl by mít cenu kolem pětadvaceti až třiceti tisíc,“ řekl. Nechystala jsem se ho prodávat, takže mě to spíš pobavilo.
Večer jsem tu informaci zmínila v rodinné skupině, kam jsem poslala i fotku vyčištěného stroje. Alena mi zavolala asi za deset minut. „Třicet tisíc?“ Řekla jsem jí, že to není odhad pro aukční síň, jen orientační částka, kterou zmínil opravář. „Tak to jsme si to teda rozdělily pěkně,“ odpověděla.
Zpočátku jsem její poznámku nebrala vážně. Připomněla jsem jí, že ona má celý servis, který si sama vybrala. Jenže druhý den mi poslala odkazy na několik podobných šicích strojů z internetu. Některé byly nabízené za dvacet tisíc, jeden dokonce za čtyřicet.
Začala se mě ptát, jestli mi opravdu připadá spravedlivé, že ona dostala „pár talířů“ a já věc za desítky tisíc. To už mě zarazilo hlavně proto, že servis ještě před několika měsíci označovala za nejhezčí věc z celého bytu.
O víkendu přijela k mámě a téma otevřela znovu. Navrhla, že si věci vyměníme. Ona mi přiveze porcelán a vezme si stroj. Když jsem řekla, že o výměnu nestojím, přišla s druhou možností: měla bych jí prý polovinu rozdílu v hodnotě doplatit. „Kdybychom tehdy věděly, kolik stojí, nikdy bych ti ho jen tak nenechala,“ řekla.
Chápala jsem, proč jí to vrtá hlavou. Kdybych zjistila, že věc, kterou jsem bez přemýšlení přenechala, má nečekanou cenu, možná bych si také říkala, jestli jsem neudělala chybu. Vadilo mi ale, že najednou mluvila, jako by měsíce předtím žádná dohoda neexistovala.
Máma se nás nejdřív snažila uklidnit tím, že navrhla ocenit i porcelán. Alena souhlasila okamžitě, protože byla přesvědčená, že servis má hodnotu sotva pár tisíc. Vyfotily jsme značku na spodní straně talířů a poslaly snímky obchodníkovi se starožitným porcelánem.
O několik dní později přišla odpověď. Kompletní souprava byla zachovalá, ale nešlo o mimořádně vzácnou sérii. Odhadoval ji přibližně na osm až dvanáct tisíc korun podle způsobu prodeje.
Pro Alenu to byl další důkaz, že dostala méně. Pro mě naopak vůbec nic nezměnil. Připomněla jsem jí, že jsme si věci nerozdělovaly podle cenovek. Kdyby byl servis za padesát tisíc, nikdy by mě nenapadlo chtít po ní peníze zpátky. „To říkáš teď, protože jsi na té lepší straně,“ odpověděla. To byla první věta, která mě skutečně naštvala. Ne kvůli penězům, ale protože z ní vyplynulo, že jsem při dělení něco věděla a využila toho.
Řekla jsem jí proto, že stroj prodávat nebudu a nic doplácet také nebudu. Pokud by babička nechala pokyn, jak mají být věci rozdělené, respektovala bych ho. Nic takového ale neexistovalo.
Seděly jsme tehdy všechny tři v jejím bytě, každá si vybrala to, co chtěla, a nikdo nikoho nenutil. Alena se urazila a několik týdnů se mnou komunikovala jen přes mámu. Na rodinný oběd přišla, ale bavily jsme se hlavně o dětech a práci. Šicí stroj jsme nezmínily ani jednou.
Asi po dvou měsících mi Alena napsala, jestli bych jí mohla zkrátit závěsy do dětského pokoje. Chvíli jsem přemýšlela, jestli tím něco sleduje, ale nakonec jsem jí řekla, ať je přiveze. Seděla u mě v pracovně, zatímco jsem látku měřila právě na babiččině stroji.
Po opravě fungoval překvapivě dobře. Alena se chvíli dívala a pak řekla, že si babičku u něj vlastně skoro nepamatuje. Ona prý vždycky čekala hlavně v kuchyni, až babička vyndá z kredence hrnky a něco sladkého.
Pak dodala, že servis už několikrát použila. Ne každý den, ale při narozeninách a o Vánocích. „Asi bych ho stejně nechtěla vracet,“ řekla nakonec. Nebyla to omluva a já ji po ní ani nechtěla. Řekla jsem jen, že stroj také prodávat nehodlám, takže těch třicet tisíc je vlastně dost teoretických.
Od té doby jsme se k výměně nevrátily. Sestra má stále babiččin porcelán a já šicí stroj. Občas se mezi námi téma jeho ceny objeví jako poznámka, ale už bez počítání, kdo na čem vydělal.
Nejvíc mi nakonec utkvělo něco jiného. Dokud jsme nevěděly, kolik by za naše věci mohl dát cizí člověk, obě jsme přesně věděly, proč je chceme. Teprve cenovka z nich na chvíli udělala něco úplně jiného.
Zdroje: autorský text
