Článek
Maminka zemřela na jaře a její byt jsme začali vyklízet až o několik týdnů později. S bratrem Petrem jsme se oba shodli, že nemá smysl všechno schovávat. Já mám byt plný věcí po dětech, on bydlí s rodinou v řadovce, kde už stejně zabral polovinu garáže věcmi po tchánovi.
Oblečení jsme odvezli do charity, nádobí si rozebraly mamčiny sousedky a starší nábytek jsme nabídli za odvoz. Petr byl praktičtější. Chodil po bytě s černým fixem a lepicími štítky, na které psal „odvoz“, „prodat“ nebo „vyhodit“. Mně to ze začátku vyhovovalo, protože jsem sama nevěděla, kde začít.
V kuchyni jsme se zdrželi nejdéle. Maminka měla ve skříňkách věci, které nepoužila deset let, ale odmítala je vyhodit. Tři stejné struhadla, šest hrnků bez oušek, sklenice od hořčice a formičky na vánoční cukroví v plechové krabici od sušenek. V poslední zásuvce pod utěrkami jsem našla modrý školní sešit.
Desky měl ohnuté, na rohu zaschlou skvrnu od oleje a několik listů bylo přilepených k sobě. Stačilo ho otevřít a poznala jsem maminčin rukopis. Recept na bábovku, bramborové knedlíky, linecké a omáčku, kterou jsme doma vždycky nazývali jen „ta červená“. „To si vezmu,“ řekla jsem a položila sešit na hromádku věcí, které jsem chtěla odvézt domů. Petr po něm sáhl a začal listovat. „Počkej. Tohle by možná někdo koupil.“
Bratr v něm viděl starý předmět
Nejdřív jsem si myslela, že žertuje. Petr ale poslední týdny prodával přes internet všechno, o co byl alespoň malý zájem. Staré skleněné dózy prodal za osm set korun, sadu hrnků z šedesátých let za dvanáct set a překvapivě dobře dopadla i kuchyňská váha.
Za vyklizení bytu, kontejner a odvoz nábytku jsme platili několik tisíc a Petr měl pocit, že je rozumné získat část peněz zpátky. V tom jsem mu nemohla nic vytknout. „Viděl jsem podobné věci na internetu. Ručně psané kuchařky lidi sbírají,“ vysvětloval. „Neříkám, že za to dostaneme tisíce, ale proč to rovnou odnášet?“
Řekla jsem mu, že nechci prodávat sešit, do kterého máma psala celý život. Petr namítl, že fotografie, dopisy a osobní dokumenty jsme si samozřejmě nechali, ale tohle je podle něj prostě kuchařka. Připomněl mi také, že jsem před hodinou bez zaváhání vyhodila dvě krabice starých časopisů, které maminka také schovávala. Musela jsem uznat, že v tom měl kus pravdy. Kdybych ten sešit našla v cizím bytě, pravděpodobně bych v něm viděla jen několik desítek zažloutlých stránek.
Vzala jsem ho ale znovu do ruky a začala procházet od začátku. Mezi recepty byly krátké poznámky, kterých jsem si předtím nevšimla. Vedle kynutých buchet stálo: „Petr bez povidel.“ U receptu na čočkovou polévku bylo obyčejnou tužkou připsáno: „Ivana přijede ve čtyři, koupit rohlíky.“ Na další stránce maminka napsala, že musí ve středu přinést do školy dvacet korun na můj výlet. Najednou už jsem nečetla recepty.
Mezi moukou a cukrem zůstaly malé poznámky
Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a listovala dál. Některé stránky jsem poznávala podle skvrn dřív než podle názvu jídla. Na vánočku maminka používala recept po babičce, ale vedle něj několikrát měnila množství cukru. Jednou napsala „stačí 120 g“, o pár let později „Petr říká málo sladké“. U palačinek bylo poznamenáno, že jsem v sedmé třídě přijela z lyžařského výcviku v půl deváté večer. Na posledních stránkách se mezi recepty objevovaly nákupní seznamy, telefon na opraváře pračky a číslo na dětskou doktorku, ke které jsme chodili před více než třiceti lety.
„Podívej,“ ukázala jsem Petrovi stránku s receptem na tvarohový koláč. V rohu stálo: „Na Petrovy 18. narozeniny – dva plechy.“ Petr se na to podíval, ale sešit mi nevrátil. „Já chápu, co myslíš. Jen nechci, abychom teď všechno nechávali jen proto, že na to máma někdy sáhla.“
To mě naštvalo víc než jeho původní návrh na prodej. Řekla jsem mu, že nechci všechno. Nechala jsem odvézt její skříň, porcelánovou jídelní soupravu i vázu, kterou dostala k padesátinám. Chtěla jsem jeden sešit.
Petr zase připomněl, že jsme se dohodli, že osobní věci rozdělíme společně. „Když si každý začne brát to, co mu zrovna něco připomene, budeme se tady hádat do Vánoc,“ řekl. Ten den jsme sešit nechali na stole a odjeli každý domů.
Kvůli několika stovkám jsme spolu tři dny nemluvili
Petr mi druhý den poslal odkaz na nabídku několika starých ručně psaných kuchařek. Ceny byly většinou mezi třemi sty a tisícikorunou. K jeho zprávě napsal jen: „Aby sis nemyslela, že jsem si to vymyslel.“ Neodpověděla jsem.
Ve skutečnosti už mi vůbec nešlo o to, jestli by za sešit někdo zaplatil pět set nebo patnáct set korun. Vadilo mi, že něco, co jsem během vyklízení začala vnímat jako součást naší rodiny, pro něj pořád patřilo do stejné kategorie jako stará váha nebo sada hrnků.
Do bytu jsme se vrátili v sobotu. Petr už tam byl a rozebíral polici v komoře. Sešit ležel pořád na kuchyňském stole. Tentokrát jsem nic neříkala. Uvařila jsem kávu do dvou hrnků, které jsme ještě neodvezli, a pokračovala v balení. Asi po půl hodině si Petr sedl ke stolu a začal sešitem listovat sám. „Ty jo, tohle si nepamatuju,“ ozval se po chvíli.
Ukázal mi stránku s receptem na domácí pizzu. Pod ním maminka napsala: „Petr poprvé vařil sám. Mouka úplně všude.“ Oba jsme věděli, o co šlo. Bylo mu asi patnáct a rozhodl se, že nám udělá večeři.
Těsto nechal kynout v malé misce, přeteklo přes okraj a maminka ještě druhý den seškrabovala zaschlou mouku z pracovní desky. V rodině se to připomínalo roky, pak se na to nějak zapomnělo. Petr se chvíli díval na stránku a nakonec řekl: „Tak to asi za pět stovek prodávat nebudeme.“
Sešit zůstal u mě, ale není jen můj
Nakonec jsme se domluvili jednoduše. Sešit jsem si odvezla já, protože vařím podle starých rodinných receptů častěji. Než jsem ho odnesla, Petr si některé stránky vyfotil. Nedělali jsme z toho velké usmíření a ani jsme se nevraceli k tomu, kdo měl pravdu. Byli jsme po několika týdnech vyklízení unavení a oba jsme měli pocit, že jsme kvůli mamčiným věcem udělali dost rozhodnutí na dlouhou dobu.
Doma jsem sešit položila do kuchyňské zásuvky vedle vlastních kuchařek. Několik měsíců jsem ho skoro neotevřela. Pak mi jednou v neděli dopoledne přišla od Petra zpráva. Neptal se na fotky ani na žádné důležité dokumenty z pozůstalosti. „Nemáš tam mámin recept na bramboráky? Kluci tvrdí, že je dělám jinak.“
Našla jsem příslušnou stránku. Recept měl sotva šest řádků. Pod ním bylo maminčinou rukou připsáno: „Petr hodně česneku.“ Vyfotila jsem mu celou stránku, včetně té poznámky. Za chvíli přišla odpověď: „Tak aspoň v něčem měla pravdu.“
Sešit zůstal v mé zásuvce, ale od té doby ho už neberu jako věc, kterou jsem při dědictví získala já. Spíš jako místo, kde se náhodou zachovalo něco, co jsme dlouho nepovažovali za důležité: co jsme jedli, kdy jsme chodili domů, co kdo neměl rád a kvůli čemu se máma občas rozčilovala. Obyčejné poznámky, které by pro kohokoli jiného neměly skoro žádnou cenu.
Zdroje: autorský text
