Článek
Vrátila jsem se totiž já, ale domov, jak jsem ho znala, se mezitím vypařil jako pára z hrnce na těstoviny. Byla jsem týden v Itálii. Sama, což už samo o sobě vypadá podezřele, ale není v tom žádný thriller. Jen jsem si potřebovala odpočinout, načerpat sílu, dát si espresso bez toho, aby mi někdo řekl, že je kyselé, a občas si zaplavat, aniž bych u toho poslouchala sportovní rozbor od člověka, který má problém uběhnout k popelnici.
Když jsem dorazila zpátky do Prahy, všechno probíhalo normálně. Letadlo mělo zpoždění, kufr jsem si vyzvedla odřený a před letištěm mě chtěl někdo svézt za „dobrou cenu“. Prostě klasika. Vzala jsem si taxíka, protože jsem byla unavená, a cestou domů jsem si představovala, jak si dám sprchu, obléknu si staré tepláky a lehnu si do vlastní postele. Ta představa mě držela při životě celou cestu.
Jenže ta postel tam nebyla. A nebyla ani kuchyň. Ani gauč. Ani květiny, které jsem před odletem pečlivě zalila. Vlastně tam nebylo nic. A když říkám nic, myslím tím, že jsem stála před prázdným domem. Nebo spíš před domem, který už vůbec nebyl můj.
Dveře mi otevřela žena. Milá, v květované halence, s výrazy jako „Paní Nováková? To bude asi omyl.“ Omyl to ovšem nebyl. Byl to čistý, právně ošetřený prodej nemovitosti, podepsaný mým manželem. Bez mého vědomí. A jeho věci? Pryč. Včetně obrazu jeho babičky, kterého jsem se roky snažila zbavit, ale prý „má emocionální hodnotu“. Zřejmě i pro jeho novou partnerku.
Zavolala jsem mu. Samozřejmě. Třásla se mi ruka a nevěděla jsem, jestli se mám víc zlobit, brečet, nebo se smát tomu, co se děje. Nezvedal. A když konečně zavolal zpět, zněl… klidně. Ne výčitky, ne omluva, jen oznámení.
„Hele, bylo to nevyhnutelný. My dva jsme prostě skončili. Nešlo to dál. Tohle bylo nejlepší řešení.“
Tohle? Prodat dům a zmizet?
„Já ti to pak všechno vysvětlím,“ dodal ještě. Nevysvětlil.
Dozvěděla jsem se ale jiné věci. Třeba že jeho „milá kolegyně z účetního“, o které mluvil poslední půlrok s podivnou úctou, není tak úplně kolegyně. A že ve firmě už taky dávno nepracuje. Odešla „na volnou nohu“, jak říkala. S mým mužem se jí asi šlo volněji.
Přátelé reagovali různě. Kamarádka Markéta mi navrhla, že můžeme jet na víkend někam do přírody a vykřičet se. Maminka pronesla obligátní: „Já ti to říkala.“ A kolegyně v práci se mě zeptala, jestli to není nějaká performance nebo sociální experiment. Nebyl. A jestli ano, tak jsem nebyla režisér.
A tak jsem si půjčila spacák a šla na chvíli bydlet ke kamarádovi. Nebyl doma, odjel na služebku, takže jsem aspoň mohla v tichosti zpracovávat realitu. Seděla jsem v jeho obýváku, dívala se na akvárium s rybičkami a přemýšlela, co přesně se stalo. V jeden moment máte domov, manžela a dva pletené košíky na deky. V druhém jste bezdomovec s italským opálením.
Dlouho jsem se snažila nepřemýšlet nad tím, co jsem udělala špatně. Možná nic. Možná všechno. Možná jsem mu měla častěji říkat, že mu sluší košile. Možná jsem ho neměla nutit opravovat poličky. Nebo jsem ho měla nechat, ať si ten obraz babičky pověsí i na strop, když ho to tak těšilo.
Ale pak jsem si uvědomila, že jsem nebyla ta, kdo se sbalil a utekl. Nebyla jsem ta, kdo to celé udělal potají. A rozhodně nejsem ta, kdo bude sedět a čekat, až mu to někdo přijde „vysvětlit“.
Domov totiž není jen dům s kuchyní a gaučem. Je to pocit, že někde můžete být sami sebou. A i když to teď vypadá jako katastrofa, možná je to šance. Začít znova. Bez obrazů babiček a bez lidí, kteří vám ze dne na den zmizí ze života jako v špatném filmu.
Možná mi nebude patřit dům, ale bude mi patřit můj klid. A možná konečně přijde někdo, kdo se mnou neuteče, ale zůstane. I když zrovna nebude Itálie.
