Článek
Když jsme šli s rodinou do stánku pro zmrzlinu, místní prodejce se na nás zadíval a prohlížel si naše nohy. My jsme nechápali a tak já, prořízlá pusa, jsem se ihned zeptala, zda je něco v nepořádku. On se jen usmíval a říkal, že jsme první Češi, které vidí bez ponožek až ke kolenům. A že se nám všichni smějí a jsme vlastně chorvatskou raritou. Nestačila jsem se divit. A tak jsme v konverzaci pokračovali i nadále.
Podle ponožek poznáš Čecha
Místní prodejce zmrzliny nám vlastně sám, zcela otevřeně a bez servítek oznámil, že podle ponožek v sandálech jednoznačně poznají, že pocházíme z České republiky. Jenže aby toho nebylo málo, ponožky se začaly nosit už i do žabek a balerínek. Národní ostuda v Chorvatsku, pomyslela jsem si. Tím to ale nekončilo. Další šoky přišly až po chvilce zdvořilé konverzace.
Jídlo hezky do ubrousku
Další perličkou, kterou jsme se o sobě dozvěděli od místního prodejce, byl fakt, že jedině my Češi pravidelně krademe ubrousky a tajně balíme zbytky jídla do papírových kapesníků. Po nás prý vždy záhadně zůstane prázdný talíř. Někteří si dokonce všimli toho, že si Češi sebou berou na jídlo ubrousky, leckdy suverénně krabičky, a všechny zbytky nahází do nich. Jídlo si na snídani přidávají i dvakrát nebo třikrát, aby se zazásobili na pláž. A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna.
Bylo mi více než trapně, když jsem se tohle doslechla. Začali jsme se chvíli stydět za to, že jsme vůbec Češi. Místní prodejci nám sice nic neřekli, říkají, že ani nikdy neřeknou, ale srandu z nás mají tedy obrovskou. Jako národ jsme v Chorvatsku opravdu vyhlášení. A to ani nepočítám situace, kdy ráno běžíme na pláž, abychom si honem zabrali lehátka, nebo když necháme ručníky přes celou noc na jednom místě. Až tedy pojedete někam na dovolenou, nemusí to být jen Chorvatsko, připravte se na to, že vás místní mohou ihned zaškatulkovat do jednoho pytle s ostatníma. A to opravdu příjemné není.
