Článek
Po jedné úplně obyčejné poradě jsem se zvedla, vzala si telefon a otočila se na kolegu z vedlejší kanceláře. Sympatický, klidný, vždy slušný, ale nijak zvlášť výřečný typ. Takový ten člověk, kterého znáte roky, ale vlastně o něm nevíte skoro nic. Přesto mě napadlo, že by bylo fajn dát si kávu spolu. Tak jsem mu to navrhla.
Překvapeně se na mě podíval, ale hned souhlasil. Prý už taky potřebuje na chvíli změnit vzduch. Vyrazili jsme tedy do malé kavárny za rohem, kam často chodím. Mají tam výborné cappuccino a obsluhu, která je vždy usměvavá. A i když je to podnik malý, je tam zvláštní atmosféra, taková, že se člověk hned cítí o něco líp.
Dorazili jsme tam během deseti minut. Sedli jsme si ke stolku u okna a já mávla na baristu, se kterým se známe. A v tu chvíli to přišlo. Kolega se najednou zarazil, ztuhl, jako kdyby právě uviděl ducha. Přestával odpovídat na otázky, nervózně těkal očima a působil jako někdo, kdo chce být co nejrychleji pryč. Nechápala jsem. Vždyť před chvílí se ještě usmíval. Jenže během minuty se omluvil, řekl, že vlastně zapomněl, že má něco vyřídit, a beze slova odešel. Zůstala jsem tam sedět sama. Neurazilo mě to, ale zaskočilo. A hned jsem začala přemýšlet, co se vlastně stalo.
Odpověď jsem dostala o pár dní později. Ne od něj ten se tomu vyhýbal, měnil téma nebo předstíral, že se nic nestalo. Nakonec jsem se ale dozvěděla, že barista, který v kavárně pracuje, je jeho bývalý partner. Rozešli se před dvěma lety a očividně to nebyl zrovna poklidný rozchod. A právě tahle nečekaná konfrontace s minulostí ho úplně rozhodila. Nedokázal tam zůstat, natož si sednout, objednat si kávu a předstírat, že o nic nejde. Prostě vstal a odešel. A já tomu vlastně rozumím.
Každý máme někoho, koho už nikdy nechceme potkat. Může to být bývalý partner, bývalá kamarádka, někdo, s kým jsme si hodně ublížili, nebo nám ublížil on. A i když si myslíme, že jsme to v sobě už dávno uzavřeli, že jsme nad věcí, že je to minulost, realita nás často zaskočí. Ten moment, kdy dotyčného uvidíme úplně nečekaně, zcela mimo kontext, dokáže otevřít rány, o kterých jsme si mysleli, že už dávno zmizely. A někdo to zvládne ustát, jiný ne.
Kolega se mi později omluvil. Řekl mi, že ho to samotného mrzí, že se zachoval jak malý kluk, ale že ho to prostě přemohlo. Prý s tím člověkem prožil tři roky a rozešli se velmi nepříjemně, kvůli nevěře, lžím a ztrátě důvěry. Od té doby ho neviděl. A tohle bylo jejich první setkání. Chápu to. Možná bych taky odešla. Možná bych na jeho místě udělala totéž. Jen jsem do té chvíle netušila, že za jeho klidem a rezervovaností je tak silný osobní příběh.
Od té doby jsme spolu byli na kávě ještě několikrát v jiné kavárně, v jiném prostředí. Už nikdy jsme se k tomu dni nevraceli, ale ve vzduchu to viselo. Ne jako výčitka, spíš jako mlčky sdílené pochopení. A i když mezi námi nikdy nebylo nic víc než kolegialita a pár přátelských konverzací, tohle drobné nedorozumění nám možná pomohlo se víc poznat. A pochopit, že lidé často nesou věci, které nejsou vidět dokud se něco nerozehraje.
Od té doby přemýšlím jinak i o těch, kteří se třeba chovají zvláštně nebo nečekaně. Možná ne proto, že by byli divní. Možná jen stojí tváří v tvář něčemu, co by raději nechali spát. A my ostatní o tom vůbec nic nevíme.
