Článek
Těšila jsem se jako malá holka
Bylo to poprvé, co k nám rodiče měli přijít. Malý byt v pronájmu, ale pro mě to bylo naše první opravdové společné místo. Uklízela jsem celý den, chystala domácí lasagne, koupila čerstvé květiny do vázy a v troubě vonělo čerstvé pečivo. Chtěla jsem, aby všechno bylo perfektní.
Maminka mi už pár dní předtím volala, že se těší, ale v hlase jsem slyšela ten její obvyklý tón. Takový, kdy už dopředu cítíte, že si něco najde. Otec byl spíš tichý pozorovatel, většinou se nehádal, jen přikyvoval. Ale doufala jsem, že tentokrát to bude jiné. Že si prostě sedneme, najíme se a budeme se mít hezky.
První pohled, první zklamání
Otevřela jsem dveře a maminka se hned rozhlédla. Neřekla ani „ahoj“, jen si pomalu měřila pohledem náš obývák spojený s kuchyní. „Vy to máte takové… malé,“ poznamenala. Můj úsměv trochu ztuhl. Jasně, není to vila. Ale pro dva lidi úplně stačí.
„Hlavně že to máte útulné,“ dodala o pár vteřin později tónem, který zněl spíš jako útěcha než pochvala. Ukázala jsem jí gauč, náš jídelní stůl, nový koberec, který jsme si koupili minulý měsíc. Každou věc jsem vybírala s láskou a s pocitem, že budujeme něco vlastního. Jenže maminka to očividně neviděla.
Večeře, která mi zhořkla v puse
Když jsme usedli ke stolu, snažila jsem se navázat příjemnou konverzaci. Povídali jsme si o práci, o počasí, o tom, jak se daří babičce. Jenže každá její druhá poznámka bodla. „Tohle je z IKEA, že?“ nebo „A kde tady máte pořádnou troubu?“ a „No, já bych si asi neuměla zvyknout na takový výhled do dvora.“
Snažila jsem se to brát s nadhledem, ale uvnitř jsem cítila, jak se mi všechna ta radost z večera rozpadá na kusy. Partner mi pod stolem stiskl ruku, aby mě uklidnil, ale měla jsem chuť vstát a prostě to celé ukončit.
Když došla řeč na peníze
Nejhorší to ale přišlo ve chvíli, kdy se maminka zeptala, proč si nekoupíme něco vlastního. „Platíte nájem, vyhazujete peníze z okna,“ řekla, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě.
Vysvětlila jsem jí, že na hypotéku momentálně nemáme, že ceny bytů v Praze jsou mimo realitu. Že se snažíme šetřit, ale že teď prostě chceme chvíli žít normálně, ne počítat každou korunu. Místo pochopení jsem ale slyšela jen povzdech a větu: „No, my jsme ve vašem věku už měli dům.“
To byla ta chvíle, kdy se mi udělalo špatně. Nejen z té poznámky, ale z pocitu, že pro ni vlastně nikdy nebudu dost dospělá.
Po večeři jsem se rozbrečela
Když odešli, ještě jsem slyšela, jak maminka venku partnerovi říká, že „by si zasloužil něco lepšího“. Ta slova se mi zasekla do hlavy a zněla tam celé dny. Sedla jsem si na postel a brečela. Cítila jsem se, jako by někdo pošlapal všechno, co jsem se snažila vytvořit.
Partner mě objal a řekl, že jí nemám poslouchat. Jenže jak? Když je to moje máma. Když celý život čekám, že mě jednou pochválí, že řekne: „Jsem na tebe pyšná.“ Jenže to se nikdy nestalo.
Staré rány, které se nikdy nezahojily
Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem si uvědomovala, že tahle situace není o našem bytě. Je to o tom, že máma si mě vždycky představovala jinak. Chtěla dceru, která půjde v jejích stopách, bude mít stabilní kancelářskou práci, manžela, děti a dům se zahradou.
Já ale chtěla žít po svém. Cestuji, občas měním práce, podnikám, hledám, co mě baví. Jenže pro ni to znamená, že se flákám, že nejsem spolehlivá. A teď, když konečně cítím, že jsme si s partnerem vytvořili domov, ona mi to celé rozbije jednou větou.
Učím se být dospělá jinak
Dva dny po té večeři jsem jí napsala. Ne proto, abych se hádala, ale abych jí řekla, že mi ublížila. Odpověděla jen: „Neměla jsem to tak myslet, ale prostě chci pro tebe to nejlepší.“
To je věta, kterou slyším celý život. Ale čím jsem starší, tím víc chápu, že „to nejlepší“ neznamená totéž pro nás dvě. Já nepotřebuju velký byt ani luxusní kuchyň. Potřebuju klid, lásku a prostor, kde se cítím doma.
A i když to máma asi nikdy úplně nepochopí, já už nechci žít tak, abych jí dělala radost. Chci žít tak, aby bylo dobře mně.
Jana, 29 let, Praha
