Článek
V jejích očích vidím směs hrdosti a rezignace. V sedmdesáti letech by měla odpočívat a užívat si vnoučata, místo toho přemýšlí, jestli si může dovolit zapnout topení. Paní Věru jsem potkala náhodou v čekárně u lékaře. Zprvu mlčky seděla vedle mě, ale když jsem jí nabídla bonbon, rozpovídala se. Netrvalo dlouho a ocitla jsem se uprostřed příběhu, který se bolestně dotýká tisíců českých seniorů.
„Celý život jsem pracovala jako účetní, manžel byl technik. Nikdy jsme nevyhazovali peníze oknem,“ vypráví mi, zatímco si nervózně mne ruce poznamenané artritidou. „Ale když přišel důchod, najednou to bylo jako rána pěstí. Z třinácti tisíc prostě nevyžijete důstojně, když nájem spolkne sedm.“
Její manžel zemřel před pěti lety a od té doby se potýká s finanční nejistotou sama. Zkoušela si přivydělávat úklidem, ale zdraví jí to už nedovolí. Dcera žije v zahraničí a sama se třemi dětmi sotva vyjde.
„Víte, co mě nejvíc bolí? Ten pocit bezmoci. Celý život člověk poslouchá, jak má být zodpovědný, šetřit na stáří, platit pojištění. A pak zjistíte, že to nestačí,“ říká a v jejím hlase je cítit hořkost. Paní Věra není zdaleka jediná. Lidé, kteří celý život poctivě pracovali teď musí zvažovat, zda si koupí léky nebo jídlo.
„Na začátku měsíce vyřeším nejdřív účty, pak léky a teprve pak jídlo,“ popisuje svou rutinu paní Věra. „Maso je svátek. Dobrým dnem je, když najdu v akci ovoce.“ Její sousedka Milada to vyřešila radikálně – ve svých dvaasedmdesáti letech si našla práci jako pokladní v supermarketu na zkrácený úvazek. „Je to vyčerpávající, ale aspoň nemusím prosit děti o peníze,“ řekla mi paní Věra za svou kamarádku.
Ptám se jí, jestli zkusila požádat o nějakou podporu, příspěvek na bydlení nebo doplatek na živobytí. Její odpověď mě překvapila. „To víte, že zkusila! Ale víte, co to obnáší? Hodiny papírování, ponižující otázky, dokazování, že nejsem podvodnice.“ Zatvářila se, jako by právě spolkla něco hořkého. „A pak mi stejně řekli, že mám příliš vysoký důchod na doplatek. A na příspěvek na bydlení nemám nárok, protože byt už nepatří mě, jelikož ho manžel daroval nevlastní sestře. Ten samý byt, ve kterém jsme s manželem celý život bydleli a spláceli ho z našich výplat.“
Absurdita systému, který trestá lidi za to, že si celý život poctivě šetřili na vlastní bydlení, mě zaráží. Paní Věra ale našla svůj způsob, jak přežít.
„Zařídila jsem si senior slevu na MHD, chodím na akce do supermarketů před zavíračkou, kdy zlevňují pečivo a některé potraviny. Vyměňujeme si s kamarádkami přebytky ze zahrádek.“ Její přežívací strategie mě dojímají i děsí zároveň. Zeptala jsem se, co by poradila ostatním seniorům, kteří se ocitli v podobné situaci.
„Hlavně se nestyďte požádat o pomoc,“ odpověděla bez zaváhání. „Zkuste všechny možné příspěvky, i když je to ponižující. Najděte si podobně situované přátele, společně to lépe zvládnete. A nenechte si namluvit, že je to vaše vina. Není.“
Když jsme se loučily, paní Věra mě chytila za ruku. „Víte, nejvíc ze všeho mi chybí pocit bezpečí. Ta jistota, že když přijde průšvih, nějaká nemoc nebo porucha v bytě, tak to zvládnu. Tahle nejistota je horší než samotný nedostatek peněz.“
Cestou domů jsem přemýšlela, jak je možné, že společnost, která se chlubí ekonomickým růstem, nedokáže zajistit důstojné stáří těm, kdo celý život pracovali a budovali tuto zemi. Není to jen otázka peněz, ale i respektu a uznání.
Pokud se jednou nechceme ocitnout v situaci jako paní Věra, musíme přehodnotit, jak se staráme o své seniory. A mezitím se můžeme alespoň zastavit, když potkáme staršího člověka v čekárně u lékaře, a zeptat se, jak se má. Někdy stačí málo – třeba obyčejný bonbon a ochotné ucho – aby člověk neměl pocit, že je na všechno sám.
