Článek
Je mi třiatřicet a po rozchodu žiju se sedmiletou dcerou sama. S babičkou Zdenkou jsme si blízké, chodíme k sobě na oběd a voláme si i kvůli obyčejným věcem. Znala také moje dohady s Luborem, otcem malé. Dceru měl rád a těšil se na ni, ale dopravu často nechával na mně. Přivezla jsem ji k němu a potom zase vyzvedla, protože jsem nechtěla, aby jejich společný pobyt skončil na tom, kdo pro koho přijede.
Babičce bylo šestasedmdesát a prodala své málo používané auto za dvaasedmdesát tisíc. Měla radost, že už nemusí řešit pojištění a servis. Při kávě mi řekla, že si peníze nechá stranou, kdyby něco potřebovala. Prodej byl uzavřený a já s jejími penězi nijak nenakládala. Přesto jsem si tu částku zapamatovala až příliš dobře.
Úlevu jsem si slíbila předem
Při domlouvání dalšího přespání mi Lubor poslal odkaz na ojeté auto za šedesát tisíc. Dvacet měl našetřených, zbytek mu chyběl. Tvrdil, že s vlastním vozem by vyzvedávání konečně nebyl problém. Představila jsem si, že po práci nemusím balit malou, sedat za volant a potom doma dohánět všechno, co zůstalo stát. „Těch čtyřicet ti půjčí babička, s ní to zařídím,“ řekla jsem.
Lubor se výslovně zeptal, jestli s tím může počítat. Ujistila jsem ho, že ano. Babička nám nikdy pomoc s koupí auta nenabídla, ale já si její souhlas představovala jako poslední drobnost. Vždyť ví, jak jsem unavená. Právě tím jsem se uklidňovala, místo abych jí zavolala a připustila možnost, že řekne ne.
Lubor domluvil prohlídku a požádal známého mechanika, aby jel s ním. Chtěl, abych babičce vyřídila, že při případné koupi bude peníze potřebovat hned. Odpověděla jsem, že se s ní spojím. Když se ptal znovu, odbyla jsem ho tím, že jsem ještě neměla klid. Ve skutečnosti jsem nechtěla slyšet nic, co by moje hotové řešení zpochybnilo.
Babička o půjčce slyšela od něj
Zavolala mi Zdenka. Lubor se jí právě ptal, zda má připravit smlouvu o půjčce a jak si peníze předají. Chtěla vědět, co jsem mu řekla. Přiznala jsem svůj příslib, ale místo omluvy jsem začala vysvětlovat, že by splácel pravidelně a pomohlo by to hlavně malé. „Já jsem mu nic neslíbila. To mu musíš říct ty,“ odpověděla.
Zamrzelo mě to a hned jsem jí připomněla všechny svoje cesty. Měla jsem pocit, že slyší jen částku, zatímco já mluvím o únavě. Babička mě nechala domluvit. Pak řekla, že rozdělení dopravy nepovažuje za spravedlivé, ale kvůli tomu nebude půjčovat člověku, u kterého si není jistá splácením. Peníze chtěla mít k dispozici, ne se každý měsíc ptát, kdy přijdou.
Ještě jsem zkusila, jestli by odmítnutí nevysvětlila Luborovi sama. Jí by podle mě tolik neodporoval. „Takže mu mám půjčit, nebo se s ním místo tebe pohádat?“ zeptala se. Chtěla jsem namítnout, že takhle to nemyslím. Jenže přesně o to jsem ji žádala. Když mi neposkytla peníze, měla mě alespoň zbavit nepříjemného rozhovoru. Omluvila jsem se jí za slib i za přesvědčování a konečně přestala hledat jinou částku, na kterou by přistoupila.
Tentokrát jsem mu musela odpovědět sama
Luborovi jsem zavolala s tím, že půjčka nebude. Řekla jsem jasně, že babička nic neschválila a já mu slíbila něco, co jsem nemohla zajistit. Rozčílil se. Domluvil mechanika, prodávající mu auto podržel a on teď měl oběma vysvětlovat, že nepřijede. V tom měl pravdu. Nesnažila jsem se tvrdit, že měl můj příslib brát méně vážně.
Pak navrhl, abych si čtyřicet tisíc půjčila já. „Když jsi řekla, že budou, tak je nějak sežeň.“ Odmítla jsem. Mrzelo mě, že jsem ho uvedla v omyl, ale další půjčkou bych to napravovat nemohla. Lubor prohlídku zrušil. Znovu jsme tedy museli vyřešit cestu malé, tentokrát bez auta, které měl teprve koupit.
Navrhla jsem, že si pro ni přijede on a zpátky ji vyzvednu já. Namítal přestupování a čekání. Už jsem měla na jazyku, že ji tedy zase přivezu, jen abychom to ukončili. Místo toho jsem s ním prošla spojení a zopakovala, kterou cestu zajistím. Nebyl spokojený, ale řekl, že přijede.
Na zastávku jsem nejela
Babička byla u nás, když se zeptala, jestli už Lubor ví, že mu nepůjčí. Potvrdila jsem, že jsem příslib odvolala sama. Než jsme dopily kávu, zavolal od zastávky. Chtěl, abych pro něj přijela autem, že je to k nám ještě kus. Vysvětlila jsem mu cestu a připravila dceři batoh.
Přišel rozmrzelý, malá mu ale hned začala vyprávět o škole. Předala jsem mu její věci a připomněla, kde ji vyzvednu. Když odešli společně na autobus, přiznala jsem babičce, že jsem měla chuť pro něj jet. Doprava mě pořád unavuje a Luborovy výhrady nezmizely. Její odmítnutí už ale neberu jako překážku, kterou musím odstranit, abych se s ním nemusela dohadovat.
Zdroje: autorský text
