Článek
Po mámině smrti před patnácti lety jsem převzala placení nájmu i péči o hrob. Bydlím v Bystřici dodnes, pracuju jako účetní ve strojírně kousek od náměstí, takže na hřbitov to mám pěšky deset minut. Sestra Hana se odstěhovala s manželem do Ostravy ještě za studentských let a zůstala tam.
Rodiče jsou pohřbení na starém hřbitově v Bystřici, kousek od domu, kde jsem vyrostla. Táta, vyučený zedník, hrob před třiceti lety sám vyzdil z kousků pískovce, které zbyly ze stavby sousedovic kůlny. Říkal, že chce mít poslední adresu hezčí, než jakou měl celý život v panelovém bytě.
Kdykoliv bylo potřeba zaplatit nájem nebo něco na hrobě opravit, postarala jsem se o to. Všechno jsem vyřídila, zaplatila ze svého a Haně poslala zprávu, kolik to stálo. Ona vždycky napsala, že svoji polovinu pošle, až dostane výplatu. Občas přišlo pět set korun, častěji nic, a já to po čase přestala připomínat, abych to mezi námi nerozmazávala.
Na hrob jsem jezdila sázet macešky na jaře a chryzantémy na podzim, umývala jsem desku a dvakrát za rok měnila sklenici se svíčkou za novou. Hana se omlouvala, že z Ostravy je to daleko a že s dětmi a prací nemá čas. Věřila jsem jí, protože jsem neměla důvod nevěřit.
Obálka se žlutým pruhem
Přišla mi obálka se žlutým pruhem od hřbitovní správy. Psali, že nájemné na dalších deset let se zvýšilo skoro na dvojnásobek, na šest tisíc osm set korun, a žádali, abych se ozvala kvůli prodloužení smlouvy. Byla u toho uvedená lhůta, kterou jsem nechtěla nechat uplynout.
Šest tisíc osm set korun jsem sama zaplatit mohla, ale poprvé za patnáct let mi to přišlo nespravedlivé. Napsala jsem Haně dlouhou zprávu, že tentokrát opravdu potřebuju, aby přispěla aspoň polovinou, a že by to mělo jít rovnou na účet hřbitovní správy, ne mně.
Hana mi dva týdny neodpověděla, tak jsem jí zavolala. Hlas měla úsečný, jako kdybych volala v nevhodnou chvíli, přitom jsem se jí hned na začátku zeptala, jestli může mluvit. „Já teď fakt nemám,“ řekla ještě předtím, než jsem stihla domluvit větu. „Pošlu to příští měsíc, jako vždycky.“ „Příští měsíc bude po termínu,“ odpověděla jsem. „A já už to patnáct let táhnu sama. Jednou bych chtěla slyšet, proč peníze většinou nepošleš, místo dalšího slibu, že přijdou po výplatě.“
Nešlo jen o Petrovu práci
Hana se na chvíli odmlčela. Pak ze sebe dostala: „Petr přišel o práci a já se za to, že nemáme na hrob rodičů, strašně stydím.“ Vysvětlila mi, že manžel je několik měsíců bez práce, splácejí hypotéku i leasing na auto a každou korunu obracejí. Nechtěla mi to říct, protože jsem jí vždycky připadala jako ta spolehlivá, která to zvládne, a ona nechtěla být ta, co zklame.
Mrzelo mě, že mi o svých starostech neřekla. Jenže ztráta Petrovy práce nevysvětlovala všechny ty předchozí roky. „A co předtím, Hani? Tehdy jste přece oba vydělávali,“ zeptala jsem se. Nechtěla jsem ji vyslýchat, ale nemohla jsem dělat, že jedna špatná zpráva smazala všechno ostatní.
„Vždycky jsem dala přednost něčemu jinému,“ přiznala. „Věděla jsem, že ty to zaplatíš. Nemusela jsem se o to starat.“ Tohle se mi neposlouchalo dobře. Řekla jsem jí, že mi nevadí pomoct, když nemá z čeho. Vadí mi, když mi slibuje peníze jen proto, abych už nic nechtěla. „Příště mi prostě řekni rovnou, jak to je,“ požádala jsem ji.
Domluvily jsme se jinak: nájem teď zaplatím já, Hana mi svou polovinu vrátí postupně, po menších částkách podle svých možností, a až se jejich situace zlepší, převezme výdaje na květiny a běžnou údržbu hrobu, abychom si část nákladů vyrovnaly.
Muškáty, které přivezla sama
Hana nakonec nečekaně přijela autobusem. V igelitce přivezla čtyři muškáty, které vypěstovala na balkoně z řízků po mamince. Na hřbitov jsme šly spolu, poprvé po letech, a beze slova je zasadily po obou stranách desky.
Dlouho jsme u hrobu nic neříkaly, jen jsem si všimla, že si otřela oči rukávem, stejně jako to dělávala máma, když byla dojatá a nechtěla to přiznat. Na nic dalšího jsme se neptaly.
Nevěděla jsem, jestli Hana naši dohodu tentokrát dodrží. Na splátku jsem zatím čekala. Rozdíl byl v tom, že už jsem její slib nepovažovala za vyřízenou věc. A kdyby nemohla přispět, chtěla jsem to slyšet přímo od ní, ne se to pokaždé domýšlet z ticha.
Zdroje: autorský text
