Článek
S Alenou sousedíme sedmnáct let. Mně je osmapadesát, ona je o rok mladší a dlouho jsme si rozuměly i bez domlouvání. Když se rozpadl plůtek mezi zahradami, odstranily jsme ho a nový neřešily. Nosily jsme si sazenice a pod mou jabloní obědvaly tak často, že jsem automaticky prostírala i pro ni. Měly jsme od sebe náhradní klíče kvůli zalévání pokojových květin.
Po jejím rozvodu jsem ji zvala častěji. Pomohla jsem jí vytřídit věci, které tam nechal bývalý manžel, a měla radost, když zase začala vysedávat venku. Sotva vyšla s talířem na terasu, už jsem se ptala, co vařila. Odpovídala krátce. Přičítala jsem to únavě a vyprávěla za nás obě, aby nemusela nic vymýšlet.
Chtěla se venku jen najíst
Když přišla s tím, že chce neprůhledný plot, nejdřív jsem myslela, že mluví o straně do ulice. Ukázala ale přímo mezi nás. Od mého křesla bylo vidět k jejímu stolu, na lehátko i ke dveřím. „Já bych někdy chtěla vyjít ven a nemuset se hned bavit,“ vysvětlila. Napadlo mě, že už jsem jí asi protivná.
Namítla jsem, že vysoký plot zastíní úzký záhon s jahodami. Nabídla jsem nízké pletivo, aby bylo vidět, kde která zahrada končí. Alena řekla, že hranici známe a o tu jí nejde. Měla jsem pocit, že odmítá rozumný návrh. Přitom jsem jí nabízela řešení, které by na jejím posezení nezměnilo vůbec nic.
Začala jsem počítat obědy
Při další řeči o plotu jsem vytáhla naše obědy. Připomněla jsem i pytle oblečení, které jsme spolu odvážely po jejím rozvodu. Nechtěla jsem peníze ani poděkování. Chtěla jsem, aby si vzpomněla, jak dobře nám spolu bylo, a od plotu ustoupila. „Já nevěděla, že ti za ty obědy dlužím, že budu pořád k dispozici,“ odpověděla.
Přinesla mi můj náhradní klíč a požádala o svůj. Podala jsem jí ho bez řeči, protože bych se nejspíš rozplakala. K nám už na kávu nepřecházela. Zlobila jsem se, že kvůli jednomu plotu zahazuje tolik společného. Vlastní slova jsem si omlouvala tím, že jsem byla zaskočená, a její větu si opakovala jako důkaz nevděku.
Každá jsme si nechaly spočítat jinou variantu oplocení. Ona vysoké neprůhledné dílce, já nízký drátěný plot. Byly to jen cenové nabídky, nic jsme neobjednaly. Alena nechtěla přispět na něco, co jí nepomůže, a já odmítala platit za stín nad jahodami. Když jsem ji při zalévání zahlédla s knihou, už jsem nabírala dech k zavolání. Zarazila jsem se, ale její klid mi pořád připadal jako trest.
Z její židle jsem viděla jinak
Alena vyznačila zamýšlený plot provázkem, včetně horní hrany. Připadal mi vysoký, a tak jsem nabídla, že ho zkusíme napodobit mou přenosnou zahradní zástěnou. Chtěla jsem jí ukázat, jak nás uzavře. Společně jsme ji postavily do plánované výšky a Alena mě pozvala, ať si sednu k jejímu stolu. Sama přešla na mou terasu.
Z její židle jsem viděla nejen svoje křeslo, ale i místo, kde obvykle pleju. Stačilo zvednout hlavu a dívaly jsme se na sebe. Vybavila jsem si, kolikrát jsem na ni mluvila, i když měla rozečtenou knihu nebo zavřené oči. Když neodpověděla, zavolala jsem znovu. Myslela jsem, že mě neslyší. Nikdy jsem se nezeptala, jestli chce společnost.
Zástěnu jsme posouvaly, až bylo jasné, že k zakrytí posezení před výhledem z mé terasy stačí krátká stěna. Zbytek hranice mohl zůstat nízký. Navrhla jsem pletivo a neprůhledný díl pouze u posezení. Alena souhlasila. Pak jsem přidala branku, abychom nemusely chodit oklikou. „Tou bys zase mohla kdykoli přijít,“ řekla. Začala jsem namítat, že bych přece nejdřív zaklepala, ale nedořekla jsem to.
„Mně asi vadí i to, že budu muset čekat, až mě pozveš,“ přiznala jsem. Alena se opřela o složenou zástěnu. Řekla, že mě zvát chce. Jen si po letech, kdy doma pořád někomu odpovídala, potřebuje někdy sednout a mlčet. Poslouchalo se mi to těžko. Znamenalo to totiž přijmout, že moje společnost nemusí být vítaná pokaždé, kdy ji nabízím.
Branku jsme neobjednaly
Na brance jsem přestala trvat. Před objednáním práce jsme si potvrdily provedení i peníze. Nízký plot zaplatíme napůl, neprůhlednou stěnu Alena. Zkouška ukázala, že stín zasáhne konec záhonu, takže jahodníky na vlastní náklady přesadím na slunné místo. Řekla jsem jí také, že jsem obědy neměla používat jako dluh. Poděkovala mi. Klíč mi zpátky nenabídla.
Po dokončení plotu mě pozvala na kávu. Rovnou řekla, že má hodinu, pak chce být sama. Přišla jsem předními dveřmi a sedla si na připravenou židli. Když jsme dopily, nechala jsem ji dokončit vyprávění a rozloučila se. Nenavrhovala jsem pokračování u mě.
Domů jsem se vracela ulicí. Přes trávník by to bylo kratší a pořád mě napadne právě ta cesta. Volné přecházení mi chybí častěji, než bych chtěla přiznat. Už ale nemusím z Alenina přání být sama vyvozovat, že o mě nestojí. Když mě pozve, vím, že se mnou chce sedět, a nemusím se během kávy ptát, jestli ji nezdržuju.
Zdroje: autorský text
