Článek
S Josefem jsme manželé čtyřiatřicet let a naši osmiletou vnučku Aničku od září vyzvedáváme každé úterý ze školy. Dřív jsme ji hlídali spíš o prázdninách. Dcera teď pracuje déle, a tak u nás Anička svačí, udělá si úkoly a počká, až si pro ni přijde. Josef se na tyhle dny těšil. Schovával jí v dílně odřezky dřeva a jednou spolu celé odpoledne vyráběli domeček pro její plyšovou myš.
Vždycky jsem na něm měla ráda, že umí věci vysvětlit bez rozčilování. Se mnou někdy trpělivost ztrácel, ale Aničce klidně potřetí ukázal, jak držet šroubovák. Proto mě překvapilo, když ji začal s čítankou posílat za mnou. Jednou potřeboval do sklepa, podruhé ještě něco dodělat. Přičítala jsem to tomu, že domácí úkoly ho zkrátka nebaví.
Nad čítankou byl jiný
Jedno říjnové úterý jsem v ložnici převlékala postele, když jsem zaslechla Aničku prosit, aby jí děda přečetl odstavec. Měla pak zkusit číst stejně plynule. Josef něco zabručel a ona prosbu zopakovala. Do kuchyně jsem přišla právě ve chvíli, kdy zvýšil hlas. „To je hloupý úkol. Kdybys ve škole dávala pozor, nemuseli bychom se tady s tím zdržovat.“ Anička zavřela knihu a sklopila hlavu.
Řekla jsem mu, že se ho jen na něco zeptala. Odpověděl, že z ní učitelka zbytečně dělá malé dítě, a odešel do dílny. Sedla jsem si k Aničce, ale čítanku mi nechtěla podat. Zeptala se, jestli se budu taky zlobit, když jí to nepůjde. Teprve tehdy mi došlo, co si z jeho slov odnesla. Četly jsme nakonec spolu, jenže při každém přeřeknutí se na mě podívala.
Večer jsem Josefovi řekla, že se jí má omluvit. „Z jedné poznámky děláš problém pro celou rodinu,“ namítl. To mě rozzlobilo. Nechtěla jsem žádné rodinné projednávání, chtěla jsem, aby uznal, že byl nespravedlivý. „Ona tě požádala o pomoc. Nemusel jsi jí přitom vyčítat, že nedává pozor.“ Odsekl, že jsem u toho nebyla od začátku. Dál už jsme se nedostali a další dny jsme spolu mluvili hlavně o tom, co je potřeba nakoupit.
Nešlo o brýle
Následující sobotu jsme sestavovali polici do předsíně. Držela jsem bočnici a potřebovala vědět, jestli máme nejdřív zasunout zadní desku, nebo připevnit horní díl. Obrázek nebyl jasný, vedle něj byl krátký pokyn. Požádala jsem Josefa, aby mi ho přečetl. Nasadil si brýle a sklonil se nad návodem. Čekala jsem s deskou v rukou, zatímco se několikrát vrátil ke stejným slovům.
Nabídla jsem, že rozsvítím světlo nad zrcadlem. Zavrtěl hlavou. „Já na to vidím. Jen mi to čtení nikdy pořádně nešlo.“ Položila jsem desku na zem. Chvíli jsem nevěděla, jestli se mám ptát. Pak mi řekl, že takhle čte od školy. Krátké známé nápisy zvládne, ale u delších vět se ztrácí a musí začínat znovu. Když má číst nahlas před někým, bývá to ještě horší.
Začaly mi docházet některé věci. Dopisy jsem četla já, informace v návodech hledala také já. Josef se raději podíval, jak něco dělá druhý člověk, než aby si o tom přečetl. Brala jsem to jako naše běžné rozdělení práce. „Anička chtěla, abych jí ukázal, jak se to dělá správně,“ řekl. „Bál jsem se, že se před ní zaseknu.“ Ve škole se mu prý smáli. Nechtěl to zažít doma.
Bylo mi ho líto. Zároveň mě bolelo, že se mi za tolik společných let nesvěřil. Zeptala jsem se, jestli čekal posměch i ode mě. Řekl, že nejdřív se styděl a později už nevěděl, jak s tím přijít. Slíbila jsem mu, že to nebudu bez jeho souhlasu rozebírat s ostatními. Na omluvě Aničce jsem ale trvala. Jeho strachu jsem teď rozuměla, jenže ona nemohla za to, že ho přepadl.
Anička ho hned neobjala
Příští úterý si k ní po svačině přisedl. „Ten úkol nebyl hloupý a ty jsi nic špatného neudělala. Já čtu pomalu a zlobil jsem se kvůli sobě. Mrzí mě, že jsem na tebe vyjel.“ Anička chvíli žmoulala rukáv. Potom řekla jen dobře a vytáhla sešit s počítáním. Čekala jsem možná víc, nějaký návrat k jejich obvyklému povídání. Ona ale potřebovala čas.
Ani za dva týdny za ním s knihou nešla. Jednou ho však požádala, jestli by jí spravil zapínání penálu. Seděli spolu u stolu a Josef jí ukazoval, kde se rozevřel jezdec. Nezasahovala jsem. Později téhož večera mě požádal, abych mu pomohla najít někoho, kdo pracuje s dospělými, kterým dělá čtení potíže. Telefonoval už sám. Před hovorem dlouho postával u okna, nakonec si domluvil první schůzku.
Nechala jsem ho dočíst
Asi šest týdnů po té hádce seděl naproti mně s krátkým textem k procvičování. Po první návštěvě nebyl zázračně jistější. Četl pomalu a uprostřed věty se zarazil. Málem jsem mu slovo napověděla, ale počkala jsem. Josef se vrátil o kousek zpátky a větu dokončil. Potom se zeptal, jestli mám ještě chvíli čas. Řekla jsem, že mám, a nechala ho začít další větu.
Anička zatím nosí čítanku ke mně a Josefovi dává čtení pořád zabrat. Ulevilo se mi, že už vím, proč se mu dřív vyhýbal. Pořád mě ale mrzí, že mi to tolik let nedokázal říct. Jeho výbuch tím nezmizel a vnučka mu ještě nevěří jako dřív. Přesto pro mě hodně znamená, že teď přede mnou dokáže zůstat sedět i ve chvíli, kdy mu něco nejde.
Zdroje: autorský text
