Článek
Všechno vypadalo jako obyčejný výlet
S Blankou, Jitkou a Marcelou se známe už od doby, kdy naše děti chodily do stejné základní školy. Dřív jsme se vídaly skoro každý týden, ale postupně se každá začala věnovat práci, rodině a vlastním starostem. Poslední dobou se scházíme hlavně na kávě a občas si napíšeme do společné skupiny.
Když Blanka přišla s nápadem, že bychom mohly v sobotu vyrazit na výlet, okamžitě jsem souhlasila. Našla pěkné město asi sto kilometrů od nás, kde se právě konal malý řemeslný jarmark, a navrhla, že se projdeme historickým centrem a zajedeme také do nedaleké zahrady.
Jediné, co jsme předem řešily, bylo počasí a čas odjezdu. Myslela jsem, že pojedeme společně jedním autem, protože to dává smysl. Nenapadlo mě ale, že ostatní už automaticky počítají s tím mým.
V sobotu v osm ráno mi Blanka napsala, že všichni čekají před jejím domem. Když jsem přijela, viděla jsem všechny tři kamarádky s kabelkami a malými taškami, připravené nastoupit.
Zeptala jsem se, jestli náhodou nepojedeme autem někoho jiného, protože jsem týden předtím měla náročnou práci a těšila se, že budu během cesty jen koukat z okna. Jitka se zasmála a řekla, že já mám přece největší auto a navíc řídím ráda. To byla pravda před deseti lety, kdy jsme vozily děti na turnaje a výlety.
Poslední dobou ale řídím především tehdy, když potřebuji někam dojet. V tu chvíli už všechny stály u mého auta, a tak jsem nechtěla kazit náladu hned po ránu. Otevřela jsem kufr a vyrazily jsme.
Během dne přibývaly zastávky i nové požadavky
Cesta trvala skoro dvě hodiny, protože jsme se několikrát zdržely. Marcela chtěla zastavit u benzinky na kávu, potom potřebovala Jitka na toaletu a Blanka si vzpomněla, že cestou míjíme obchod, kde prodávají její oblíbené dekorace.
Řekla, že se jen na chvíli podívá, ale čekaly jsme téměř čtyřicet minut. Když jsme konečně dojely do města, měla jsem za sebou celé dopoledne za volantem. Zaplatila jsem parkování a vyrazily jsme na jarmark. Tam se mi nálada trochu zlepšila. Prohlížely jsme si stánky, daly si oběd a smály se starým historkám.
Jenže odpoledne Blanka navrhla, že bychom mohly ještě zajet do velkého obchodu za městem, protože tam prý mají výhodné ceny. Jitka s Marcelou okamžitě souhlasily. Já jsem řekla, že bych raději šla do zahrady, na kterou jsme se původně domlouvaly.
Blanka odpověděla, že do zahrady můžeme příště, zatímco obchod je po cestě. Připomněla jsem, že jsme se na výlet vydaly právě kvůli procházce a že nechci strávit celý den přejížděním mezi parkovišti.
V autě nastalo ticho. Pak Marcela poznamenala, že jsem nějaká nervózní a že přece není problém udělat malou zajížďku. Nechtěla jsem se hádat, ale v tu chvíli mi došlo, že ostatní se na celou sobotu dívají úplně jinak než já. Pro ně to byl den, kdy je někdo vozí tam, kam potřebují.
Já jsem se těšila na společný výlet, při kterém si odpočinu od každodenních povinností. Nakonec jsme do obchodu zajely. Kamarádky si koupily několik věcí a do auta přinesly tašky, které se sotva vešly do kufru. Když jsme odjížděly, byla už skoro tma.
Cestou zpátky začala Blanka plánovat, že ji vysadím přímo před domem, protože má těžký nákup. Jitka se přidala a Marcela mě poprosila, jestli bych jí nemohla zavézt ještě k dceři, která bydlí na druhé straně města.
Odpověděla jsem, že Marcelu můžu vysadit u tramvaje, protože další zajížďku už dnes dělat nechci. Podívala se na mě překvapeně a zeptala se, jestli mi to připadá takový problém. Tehdy jsem poprvé řekla nahlas, co mě celý den trápilo. Že jsem řídila několik hodin, platila parkování a nikdo se mě vlastně nezeptal, jestli mi všechny změny programu vyhovují.
Připomněla jsem také, že jsme se předem nedomluvily na příspěvku na benzín. Blanka odpověděla, že o penězích jsme přece nikdy mezi sebou nemluvily. Jenže dřív jsme si také nikdy nedělaly z jedné kamarádky celodenního řidiče.
Další výlet už jsme začaly plánovat jinak
Domů jsem přijela unavená a trochu smutná. Místo příjemného dne jsem měla pocit, že jsem celý den někomu vyřizovala pochůzky. Druhý den mi napsala Jitka. Omluvila se a přiznala, že si vůbec neuvědomila, kolik řízení a organizování na mě zůstalo.
Poslala mi svůj podíl na cestovních nákladech a navrhla, že příště pojedeme vlakem. Postupně se ozvaly i ostatní. Blanka sice nejprve tvrdila, že jsem mohla svoje námitky říct dřív, ale nakonec uznala, že se měla zeptat, jestli mi změny programu nevadí.
Měla pravdu alespoň v jednom. Já jsem skutečně celý den ustupovala a čekala, až si někdo všimne, že už toho mám dost. Jenže ostatní žádný problém neviděly, protože jsem pořád seděla za volantem a jela tam, kam si přály.
Na další výlet jsme nakonec opravdu vyrazily vlakem. Každá si koupila vlastní jízdenku, program jsme si odsouhlasily předem a během dne jsme mohly bez problémů měnit plány, aniž by to znamenalo další hodinu řízení pro jednu z nás.
Bylo nám spolu zase dobře. Když jsme večer vystupovaly na nádraží, Blanka se zasmála a řekla, že příště by mohl být na řadě zase můj velký vůz. Odpověděla jsem, že pokud pojedeme autem, musíme se předem domluvit, kdo řídí, kam jedeme a jak se rozdělíme o náklady.
Neřekla jsem to naštvaně, jen klidně a jasně. Kamarádství přece neznamená, že jeden člověk všechno zařídí a ostatní se jen vezou.
Zdroj: autorský text





