Článek
Modrý sešit byl víc než jen sbírka receptů
Moje maminka si od mládí zapisovala recepty do silného sešitu s modrými deskami. Nebyl nijak krásný. Některé stránky byly umaštěné, na jiných zůstaly fleky od kakaa a několik listů drželo pohromadě jen díky průhledné pásce. Pro nás se sestrou Evou měl ale cenu, kterou by žádná nová kuchařka nemohla nahradit. Máma si do něj totiž nepsala jen množství mouky a cukru.
Vedle receptu na makový závin poznamenala, že ho pekla v den, kdy se táta vrátil z nemocnice. U vánočních rohlíčků měla napsáno, že je Eva jako malá snědla ještě před Štědrým dnem. A na poslední stránce se skrývalo několik řádků o babičce, která jí kdysi předala rodinný recept na kynuté buchty. Když maminka před čtyřmi lety zemřela, nechaly jsme sešit v jejím bytě, dokud jsme nevyřídily všechny ostatní věci. Potom jsem si ho vzala k sobě, protože jsem z nás dvou vařila častěji.
Eva se o vaření začala zajímat teprve nedávno. Založila si účet na sociální síti, kam dávala fotografie koláčů, domácích pomazánek a svátečního pečení. Měla z toho radost a já jí fandila. Jednou mě poprosila, jestli bych jí neposlala několik stránek z maminčina sešitu.
Chtěla prý upéct její známý tvarohový koláč a několik dalších věcí, které si pamatovala z dětství. Sešit jsem jí půjčila na celý víkend, aby si mohla recepty v klidu projít. Když mi ho vracela, vyprávěla, že je to poklad a že máma opravdu uměla všechno skvěle dochutit. Ani na chvíli mě nenapadlo, že by s ním chtěla udělat něco jiného než podle něj vařit. Připadalo mi samozřejmé, že rodinné recepty mohou používat obě dcery.
Na internetu jsem našla i poznámku o našem tátovi
Jednoho dne mi kamarádka poslala odkaz na Evin nový projekt. Napsala, že je hezké, jak moje sestra připomíná staré rodinné recepty. Otevřela jsem stránku a uviděla nabídku elektronického receptáře, který Eva představovala jako výsledek dlouhých let svého sbírání a upravování domácích receptů. Přiložená fotografie ukazovala několik stránek přesně z maminčina modrého sešitu.
To by mi samo o sobě možná nevadilo, kdyby Eva jasně napsala, odkud pocházejí. Jenže u některých receptů stálo, že jde o její oblíbené rodinné kombinace, které postupně zdokonalovala. Mezi ukázkovými stránkami byla navíc i mámina rukou psaná poznámka o tatínkově návratu z nemocnice. Najednou jsem měla pocit, že se dívám na něco příliš soukromého, co má být uzavřené v našem rodinném albu, ne vystavené před cizími lidmi.
Sestře jsem zavolala a zeptala se, proč mi o projektu neřekla. Odpověděla, že se chtěla pochlubit až ve chvíli, kdy bude hotový. Prý jí několik známých navrhlo, aby z receptů připravila malý elektronický soubor, protože se jí pečení daří a lidé se jí často ptají na postupy. Přiznala, že některé recepty opravdu pocházejí z maminčina sešitu, ale tvrdila, že je přece sama upekla, vyfotila a přepsala do srozumitelné podoby.
Když jsem namítla, že použila i máminy osobní poznámky, řekla, že právě ty dodávají receptáři atmosféru a dělají ho zajímavějším. Zeptala jsem se, jestli by máma chtěla, aby si kdokoliv mohl za malý poplatek přečíst její vzpomínku na tátovu nemoc. Eva zmlkla. Pak ale odpověděla, že z toho dělám zbytečné drama a že by máma měla radost, kdyby její recepty žily dál.
Dlouho jsem přemýšlela, proč mě to tolik zasáhlo. Nešlo o to, že Eva receptář nabízela za peníze. Příprava fotografií a úprava textů jí jistě zabrala čas. Vadilo mi, že se mě vůbec nezeptala a že o našem rodinném příběhu začala rozhodovat sama. Mohla přece převzít recept na koláč a napsat k němu, že ho pekla naše maminka. Nemusela přitom zveřejňovat všechno, co si máma kdysi poznamenala jen pro sebe.
Nakonec jsem Evě napsala delší zprávu. Vysvětlila jsem jí, že nemám problém s tím, aby rodinné recepty sdílela, ale že si nepřeji zveřejňování soukromých poznámek a že by měla jasně uvést, kdo recepty skutečně uchovával a zapisoval. Tentokrát jsem jí nevolala, protože jsem chtěla, aby měla čas si všechno promyslet.
Nechtěla jsem se soudit o koláč, chtěla jsem zachovat vzpomínku
Eva se ozvala až po několika dnech. Přiznala, že ji ani nenapadlo, jak osobně můžu mámin sešit vnímat. Pro ni to byly především recepty, které si chtěla znovu připomenout, zatímco já v nich viděla také příběh našich rodičů. Souhlasila, že z veřejných ukázek odstraní fotografie soukromých zápisků a u receptáře vysvětlí, že jeho základem je maminčin sešit, který po ní zůstal.
Doplnila také, co sama upravila a které fotografie jsou její. Nebyla to velká omluva plná dojemných slov, ale byla jsem ráda, že pochopila, co mi vadí. Když mi poslala opravenou verzi, prohlédla jsem ji a poprvé měla pocit, že se v ní naše maminka neztratila za hezkými fotografiemi a názvem projektu.
Modrý sešit mám pořád doma ve skříni. Občas ho vytáhnu, když chci upéct něco, co se v naší rodině dělávalo při zvláštních příležitostech. Vůně skořice a másla mi připomene maminku v kuchyni mnohem rychleji než kterákoliv fotografie.
Evě se s receptářem docela daří a já jí to přeji. Jen už vím, že když člověk někomu půjčí rodinnou památku, měl by si předem ujasnit, co s ní ten druhý zamýšlí. Recept na koláč může patřit celé rodině. Vzpomínky, které si k němu někdo zapsal, si ale zaslouží trochu víc ohleduplnosti.
Zdroj: autorský text








