Článek
Vyčerpaná prací, péčí o dva pubertální syny a nekonečným seznamem domácích povinností jsem konečně dostala zelenou od lékaře. Tři týdny klidu, procedur a péče o sebe samu. Perfektní. Manžel mě povzbuzoval: „Jdi, potřebuješ si odpočinout, my to zvládneme.“ Sbalila jsem si kufr plný pohodlného oblečení, knížek a nadějí na klidnou dovolenou.
Mariánské Lázně mě přivítaly jarním sluncem a rozkvetlými parky. Kolonáda se třpytila a já cítila, jak ze mě padá stres. Ubytování na pokoj jsem měla až od dvou, a tak jsem si vychutnala procházku, kávu v kavárně a první doušky minerální vody z Křížového pramene. „Tohle bude nádhera,“ pomyslela jsem si.
Nástup na recepci proběhl hladce. Příjemná recepční mi předala klíč od pokoje a vysvětlila základní informace o stravování a procedurách. „Budete na dvoulůžkovém pokoji, paní Nováková. Vaše spolubydlící už je ubytovaná,“ upozornila mě s úsměvem. Polkla jsem. O sdíleném pokoji mi nikdo neřekl, když jsem si pobyt domlouvala. „Promiňte, ale já jsem si myslela, že budu mít pokoj sama,“ namítla jsem.
Recepční zkontrolovala počítač. „Bohužel, objednávka je na dvoulůžkový pokoj. Jednolůžkové jsou obsazené na tři týdny dopředu.“ Povzdechla jsem si. No co, říkala jsem si, třeba bude spolubydlící milá starší dáma, se kterou si budeme povídat o knížkách a zahradničení.
Když jsem otevřela dveře pokoje, zasáhla mě vlna parfému. Tak intenzivního, že jsem se musela nadechnout na chodbě, než jsem vešla dovnitř. Na jedné posteli ležela rozvalená žena kolem padesátky, s vlasy obarvenými na platinově blond. Telefonovala. Hlasitě.
„No to si neumíš představit, co ta krá… zase udělala!“ křičela do telefonu a vůbec si nevšímala, že jsem vstoupila. „Prostě jí řekni, že jestli to neprodá za tu cenu, tak ať se s tím jde bodnout!“
Odkašlala jsem si a pozdravila. Žena ke mně jen otočila hlavu, beze slova si mě změřila a pokračovala v telefonátu. Zatímco jsem vybalovala své věci do poloviny skříně (ta druhá byla plná až k prasknutí), zjistila jsem, že moje spolubydlící – představila se jako Iveta – rozebírá do nejmenších detailů svůj realitní byznys, problémy s exmanželem a nového milence.
Koupelna vypadala jako po výbuchu. Všude ležely kosmetické produkty, mokré ručníky, několik nečistých hřebenů s blonďatými vlasy. Našla jsem malý kousek místa na poličce a umístila tam svou skromnou kosmetickou taštičku.
Iveta ukončila hovor až po čtyřiceti minutách. „Tak co, první pobyt?“ zeptala se, aniž by se představila. „Ano, těším se na procedury a klid,“ odpověděla jsem zdvořile „Klid?“ zasmála se Iveta. „Tady? To jsi měla jet někam na samotu. Já jsem tady hlavně kvůli společnosti. Večer se vždycky něco děje.“
A opravdu se dělo. Iveta se vrátila na pokoj ve dvě ráno, doprovázená hlasitým smíchem a šoupáním nábytku, když se pokoušela trefit do dveří. Probudila mě a omluvila se způsobem, který mě probudil ještě víc: „Jéžiš, promiň, já zapomněla, že tady někdo spí!“
Když konečně usnula, začala chrápat. Ne obyčejné pochrupávání. Bylo to jako motor traktoru v kombinaci s pilou na dřevo. Zacpala jsem si uši polštářem, ale nepomohlo to. Ve čtyři ráno jsem se vzdala, vzala si knihu a šla si číst do koupelny.
Ráno mi Iveta oznámila, zatímco se líčila a současně telefonovala s další kamarádkou, že večer pořádá na pokoji „malé posezení“. „Přijde tak pět šest lidí, nic velkého. Jestli chceš, přidej se.“
V tu chvíli jsem věděla, že tři týdny tohoto „relaxu“ prostě nezvládnu. O půl deváté jsem zamířila do kanceláře vedoucí ubytování. Bohužel, jiný pokoj opravdu nebyl. Přes sklenice minerálky a nespočet cukráren jsem nakonec zavolala manželovi.
„Lásko, já vím, že jsem tady teprve jeden den, ale já se vrátím,“ řekla jsem s pocitem porážky. „Co se děje? Není ti dobře?“ zněl ustaraně. Vysvětlila jsem mu situaci a můj muž, který mě zná pětadvacet let, se rozesmál. „Tak si sbal věci a přijeď. Ale než odjedeš, řekni jí od plic, co si myslíš.“
Neudělala jsem to. Nechala jsem na recepci vzkaz, že odjíždím ze zdravotních důvodů, a nasedla do prvního vlaku. Cestou domů mi došlo, že relaxace není o místě, ale o lidech, se kterými čas trávíte. A že tři týdny s chlapskou domácností – i s ponožkami poházenými všude kolem – je pořád lepší než jeden den s bezohlednou Ivetou.
Příští rok už vím, že si připlatím za jednolůžkový pokoj. Nebo pojedeme s manželem někam, kde budeme bezohledně chrápat jeden druhému podle svých vlastních pravidel.
