Článek
Až půjdu do důchodu, říkala jsem si, konečně si trochu odpočinu. Po všech těch letech vstávání ve tmě, po všech přesčasech, po všech sobotách, kdy jsem místo výletu prala, žehlila a nakupovala. Člověk v sobě měl tu představu – že na konci toho maratonu ho čeká klid. A možná i trocha spravedlnosti.
Když mi přišlo rozhodnutí o přiznání důchodu, seděla jsem u stolu, držela ten papír v ruce a četla tu částku pořád dokola. A připadala jsem si, jako by mi někdo vrazil facku. Po čtyřiceti letech práce, po všech těch odvedených daních, po všech těch letech, kdy jsem se nikdy neulila, jsem dostala sumu, která mi nestačí ani na zaplacení nájmu, léků a elektřiny. A to mi ještě u přepážky na úřadě řekli – „Měla jste si víc šetřit.“
A z čeho, prosím vás? Šetřit… Jo, to zní krásně. Ale z čeho? Z platu prodavačky? Z peněz, které zbyly po zaplacení školních potřeb, obědů, MHD a občasného kina? Z výplaty, která pokryla složenky, a když zbylo dvě stě korun na sebe, byl to zázrak?
Nikdy jsme nebyli žádná bohatá rodina. Ale nikdy jsme si nestěžovali. Pracovali jsme, šetřili, kde se dalo, dětem jsme koupili vše, co potřebovaly, i když jsme si my sami odpustili. Ale nikdy mě nenapadlo, že budu muset odpírat i ve chvíli, kdy už bych konečně mohla trochu žít.
Znám lidi, kteří nikdy pořádně nepracovali. Kteří celý život šli „na nemocenskou“, pak zase na úřad práce, pak něco bokem. A dnes? Mají důchod skoro stejný jako já. Někdy i vyšší.
A já, která jsem celý život přispívala, dnes obracím každou korunu. V obchodech lovím žluté cenovky, sleduju letáky, chodím do lékárny vždycky jen pro to nejnutnější. A když chci dětem koupit něco k narozeninám, musím dopředu škrtat jídlo ze svého nákupního seznamu.
A pak slyším politiky mluvit o tom, jak si máme „přivydělat“, jak si máme „najít smysluplnou činnost“, abychom nebyli „zátěží systému“. Zátěž systému? My jsme ten systém stavěli! My jsme ho roky drželi na nohou! A teď máme být zátěží?
Nejde o rozmazlenost. Jde o důstojnost. Nečekám, že budu v důchodu jezdit po světě a spát v hotelech. Nečekám, že budu obědvat v restauracích a chodit na koncerty. Ale čekám, že budu moct žít aspoň trochu důstojně.
Že když zaplatím nájem, zbyde mi na léky. Že když půjdu nakoupit, nebudu stát pět minut před regálem a přemýšlet, jestli si můžu dovolit ten jogurt za dvanáct korun, nebo vezmu ten levnější, co mi ale dělá špatně na žaludek.
Že si jednou za čas budu moct koupit nové boty, aniž bych si kvůli tomu musela odpustit večeře. Že nebudu muset přemýšlet, jestli vůbec zapnu topení. A jestli budu mít čím zaplatit příští vyúčtování. Důchod měl být časem, kdy si člověk odpočine. Ale místo toho je to každodenní úzkost.
Každý dopis ve schránce je malý infarkt. Každá návštěva lékaře je otázka, kolik to bude stát. Každý nákup je malá matematická olympiáda. A člověk pořád počítá, porovnává, škrtá. A nikdo to nevidí. Protože senior vypadá, že „už má klid“. Ale to je jen klam. Uvnitř toho klidu je často ticho, kterým prostupuje zoufalství.
A co je možná nejhorší – je to ticho, ve kterém člověk ztrácí důstojnost. Když o tom mluvím s kamarádkami, všechny říkají to samé. Že jsme si myslely, že když vydržíme, bude líp. Ale ono není. A čím dál častěji se ptáme: Za co nás ten život trestá?
Za to, že jsme byly slušné? Že jsme platily, co jsme měly? Že jsme neslyšely na kličky a neobcházely jsme systém, ale věřily mu? A ten systém nás dnes přehlíží. Nechává nás přežívat. Ale my nejsme hloupé. Víme, jak to chodí. Jen už nemáme sílu křičet.
A proto o tom mluvím. Proto to píšu. Nechci, aby moje vnučky jednou zažily to samé. Nechci, aby celý život pracovaly a pak jednou seděly v kuchyni u stolu a počítaly, kolik dní do další splátky přežijí s konzervou a rohlíkem.
Chci, aby se něco změnilo. Aby se mluvilo o tom, co to vlastně znamená – být v důchodu. Ne jen v číslech a grafech. Ale lidsky. Reálně. O tom, že za tou „průměrnou penzí“ je spousta lidí, kteří nejsou průměrní, ale žijí hluboko pod hranicí toho, co by si poctivě zasloužili.
A když vám pak někdo u přepážky řekne „měla jste si víc šetřit“, máte chuť říct jediné: „A vy byste si měl víc vážit těch, kteří tady celý život makali, aby vy jste dneska měl vůbec co vyplácet.“
