Článek
Nic přepjatého, žádná gesta, spíš takové to klasické opatrné oťukávání. A najednou mi přijde zpráva, že mě zve na soukromou večeři v jednom z nejluxusnějších hotelů ve městě. Prý si mám vzít něco hezkého na sebe, že to bude výjimečný večer. Ne že by mě to nepotěšilo, ale přišlo mi to přece jen trochu moc. Znali jsme se sotva měsíc a teď večeře, která by se klidně mohla vyjímat ve filmu o zásnubách.
Nechtěla jsem dělat ukvapené závěry, tak jsem mu jen napsala, že to zní hezky, ale jestli si je jistý. Odpověď přišla okamžitě, v jeho stylu. Klid, úsměv, nadsázka. „Samozřejmě, těším se. Jen doraz, všechno je zařízené.“ Tak jsem dorazila. Vyžehlila jsem si šaty, co běžně nenosím, udělala si vlasy, nalíčila se o něco víc než obvykle. Člověk přece jen chce udělat dojem. Hotel byl nádherný. Obrovská vstupní hala, tiché osvětlení, všude čerstvé květiny, obsluha, která vás oslovuje příjmením, i když nevíte, jak je to možné. Ondřej už čekal u recepce, v obleku, upravený, s úsměvem, co vypadal skoro jako z katalogu. Popravdě? Byla jsem z toho všeho trochu paf.
Uvedli nás do salonku, kam se chodí jen na uzavřené akce. Dlouhý stůl jen pro nás, bílé ubrusy, skleničky lesklé jak křišťál, svíčky a vonné tyčinky, které by se spíš hodily do wellness, ale tady nějak překvapivě zapadly. Přinesli nám malé jednohubky, krásně naaranžované, každá jako umělecké dílo. A potom další chody. Ne že bych byla nějaký fajnšmekr, ale tohle bylo jiné kafe. Všechno do puntíku sladěné, vína přesně taková, jaká mám ráda, i hudba hrála z reproduktoru v rohu tiše, ale přesně na tu správnou atmosféru. Celý večer působil jako promyšlená kompozice. A právě to začalo být zvláštní.
Ondřej byl milejší než obvykle, ale taky trochu napjatý. Sem tam koukl na hodinky, sem tam na telefon, a když jsem se ptala, co ho tak rozptyluje, řekl jen, že všechno musí klapnout, že chce, abych si to užila. Řekla jsem si, že je možná nervózní, že možná něco chystá a v duchu jsem se zasmála, jestli mi náhodou nechce nabídnout, abychom spolu začali bydlet. Byla jsem naivní. Po hlavním chodu se otevřely dveře salonku a dovnitř vešla žena. Elegantní, s dokonalým účesem, boty na podpatku, ladící kabelka. Šla přímo k nám, jako by tam patřila. A taky že patřila. „Tak vy jste ta slavná slečna,“ řekla a bez zeptání si přisedla. Ondřej vstal, políbil ji na tvář a uvedl mě. „Tohle je moje máma.“
Celý ten večer, každá jedna maličkost, byl jejím dílem. Výběr jídla, víno, hudba, dokonce i ty svíčky. A ten salonek? Prý v něm pořádají rodinné oslavy, a ona chtěla, aby náš večer byl dokonalý. Abych se cítila výjimečně. Abych poznala, jak se v jejich rodině dělají věci. Seděla tam s námi dalších čtyřicet minut, vyptávala se, vyprávěla historky z Ondřejova dětství, mluvila o jeho studiu, o tom, jak má rád pořádek, jak nemá rád škrábance na skle, jak rád jezdí na kole, ale nerad na kole s někým, kdo nestíhá. Já jen seděla, občas se usmála, přikyvovala, ale v hlavě mi hučelo. On ani jednou nezmínil, že přijde. Ani jedním slovem nenaznačil, že nejdeme na rande, ale na prezentaci.
Když konečně odešla, bylo ticho. Chtěl navázat tam, kde jsme skončili, ale už to nešlo. Přestala jsem se cítit jako partnerka a začala jako projekt. Najednou mi došlo, proč byl celý večer tak dokonale načasovaný. Nebyla to romantika. Byl to casting. Něco jako „ukaž se před mámou, a když projdeš, tak tě možná pozvu i na víkendovou chalupu.“ V tu chvíli jsem jen řekla, že se omlouvám, ale že mám brzy ranní schůzku, a že už opravdu musím jít. Nabídl, že mě odveze, ale odmítla jsem. Chtěla jsem být sama. Chtěla jsem si tu trapnost přehrát v hlavě bez svědků.
Jeho matka mi sice řekla, že mě ráda poznala, ale já měla pocit, že mě hlavně zhodnotila. A mně to stačilo. Ne že bych čekala kytky a serenádu, ale upřímně? Kdybych věděla, že místo romantického večera mě čeká interview s matkou mého přítele, oblékla bych si radši džíny, rozcuchala vlasy a zůstala doma.
