Článek
Jen jsem stála a koukala
Dělám to občas jako přivýdělek a většinou to probíhá bez problémů. Tentokrát to ale bylo jiné. Vzala jsem si košík, pomalu jsem se procházela mezi regály a zapisovala si poznámky do mobilu. Zastavila jsem se u pečiva, kde jsem si chtěla poznamenat, jestli jsou cenovky správně u všech druhů rohlíků. Stála jsem tam asi dvě minuty, když se ke mně přihnala prodavačka a bez pozdravu spustila:
„Co tady pořád koukáte? Když si nic nechcete koupit, tak běžte pryč, ne?“
Zůstala jsem stát jako opařená. Ne proto, že by mě to urazilo, ale spíš proto, že jsem něco takového ještě nezažila. Z jejích slov byla cítit podrážděnost, možná únava nebo prostě jen neochota. Ale v tu chvíli jsem se ještě nechtěla prozradit. Jen jsem jí klidně řekla, že si vybírám a že nikomu nebráním v pohybu.
Tón, který se nedá zapomenout
Ona ale pokračovala dál. Řekla, že se lidi pořád někde courají, že nic nekupují a jen zdržují, a že ona nemá čas na takové „čumily“. Kdyby to bylo jednou, člověk by mávl rukou. Ale celý ten výstup trval několik minut a já si připadala, jako bych udělala něco špatného jen tím, že přemýšlím, co dám k večeři.
Nakonec jsem jí poděkovala a šla k pokladně. A právě tam přišlo to malé odhalení. Předala jsem jí kartičku, kterou musí obsluha podepsat, když zjistí, že má co do činění s tajným zákazníkem. V tu chvíli ztuhla.
Najednou úsměv od ucha k uchu
Její obličej změkl téměř okamžitě. „Jejda, to jsem nevěděla… To se omlouvám, paní. My tu máme teď tolik práce a lidi jsou protivní… To víte, člověk si občas neuvědomí…“ Snažila se ze všech sil zvrátit, co předtím řekla. Nabídla mi i slevový kupón a začala se chovat jako nejlepší kamarádka. Ale bylo pozdě.
Odešla jsem s pocitem, že i když chápu, že prodavači mají těžkou práci, není omluvitelné chovat se k lidem neuctivě. Možná kdyby se ke každému chovala tak, jako když ví, že je někdo tajný zákazník, odcházelo by víc lidí s úsměvem. A nejen tehdy, když se někdo „prokáže“. Protože slušnost a ochota by neměly být jen na objednávku.
