Článek
Se sestrou Lenkou jsme se dokázaly domluvit skoro na všem, dokud nepřišla řeč na naše rodiče. Mně bylo šestačtyřicet, jí padesát a jejich patnáct let starý rozvod jsme každá vnímaly jinak. Pro mě znamenal hlavně konec návštěv, při kterých táta maminku shazoval a my předstíraly, že ho neslyšíme. Lenka ještě dlouho říkala, že si od sebe potřebovali jen odpočinout. Maminka se k němu ale nikdy nevrátila.
Já s tátou před šesti lety přerušila kontakt. Naposledy na mě křičel před mými dětmi a potom mi vysvětloval, že neumím přijmout legraci. Lenka se s ním naopak v posledních třech letech sblížila. Nevyčítala jsem jí návštěvy, ale odmítala jsem její návrhy, abych přijela také. Postupně jsme se naučily o něm nemluvit. U maminky jsme spolu dál pily kávu a řešily běžné věci.
Zase jsme prý měly být rodina
Táta zemřel čtyři měsíce před maminkou. Lenka zajistila kremaci bez obřadu a urnu si nechala doma. Nabídla jsem, že jí pomůžu obvolat příbuzné, ale řekla jsem rovnou, že na rozloučení nepřijdu. Odpověděla, že po mně přece nechce, abych mu odpustila. Jen abych jednou přišla jako dcera. Tehdy jsme rozhovor ukončily bez dohody.
Po maminčině smrti se nabídla, že pohřeb zařídí. Souhlasila jsem a společně jsme vybraly fotografii, hudbu i malou obřadní síň. Při prohlížení alba Lenka několikrát sáhla po snímku našich z dovolené. Maminka na něm byla mladá a smála se, ale vedle ní seděl táta. Navrhla jsem její samostatnou fotografii ze zahrady. Lenka ustoupila, jen poznamenala, že přece nemusíme dělat, jako by spolu nikdy nežili.
Během dalších dnů mi dvakrát řekla, že bychom při obřadu měly konečně držet jako rodina. Myslela jsem, že mluví o nás dvou. Slíbila jsem jí, že žádné staré spory otevírat nebudu. Zpětně mě mrzí, že jsem se nezeptala, co tím přesně myslí. Současně si nemyslím, že jsem měla při domlouvání maminčina pohřbu předvídat všechno, co mi sestra neřekla.
V první řadě pro mě měla podmínku
Sešly jsme se půl hodiny před začátkem. Manžel mi podržel kabát a já položila kabelku na židli v první řadě. Lenka přišla za mnou a tiše řekla: „Jestli chceš zase dávat najevo, že k tátovi nepatříš, sedni si dozadu.“ Nejdřív jsem vůbec nerozuměla. Odpověděla jsem, že jsem přišla na maminčin pohřeb a sednu si vedle nejbližší rodiny.
„Tak se podle toho dneska chovej,“ řekla. Kabelku jsem nechala na místě. Vadilo mi, že ještě před rozloučením musím dokazovat, kam patřím, a nevěděla jsem proč. Vtom zaměstnanec přinesl druhou urnu. Zeptal se Lenky, zda má být tatínkova vedle maminčiny, jak se domluvili.
Požádala jsem sestru, aby šla se mnou do předsálí. Tam mi oznámila, že rozloučení bude společné. Obě úmrtí jsou prý ještě čerstvá a příbuzní tak mohou přijít jen jednou. Nechala jsem si za její přítomnosti ukázat připravenou řeč. Stálo v ní, že rodiče přes všechna odloučení zůstali jeden druhému nejbližší. Zeptala jsem se, odkud to řečník ví. Lenka řekla, že mu podklady dala ona.
Nešlo jen o dvě urny
„Maminka s ním patnáct let nežila. Tohle o ní říct nemůžeš.“ Sestra namítla, že nemusíme před lidmi rozebírat, co se doma nepovedlo. To jsem po ní nechtěla. Stačilo mluvit o maminčině životě bez tvrzení, že její rozvod vlastně nic nezměnil. A já nechtěla sedět vpředu jako potvrzení příběhu, se kterým nesouhlasím.
Lenka se rozplakala. Řekla, že tátovu urnu nedokáže doma ani přemístit a samostatné rozloučení pořád odkládá. „Chtěla jsem je mít naposledy spolu. A nás taky.“ Zeptala jsem se, jestli o tom někdy mluvila s maminkou. Zavrtěla hlavou. Pak přiznala, že mi plán zatajila, protože jsem podle ní před hotovou věcí měla spíš ustoupit.
Bylo mi jí líto, ale právě to přiznání mě utvrdilo. Požádala jsem ji, aby společný obřad odvolala. Zaměstnanec potvrdil, že druhou urnu mohou odnést a řeč zkrátit. Lenka dlouho mlčela, potom změnu sama odsouhlasila. Obřad začal o několik minut později. Seděly jsme na opačných koncích první řady a po jeho skončení jsme se neobjaly.
Společnou vzpomínku jsme nenašly
Otcovo rozloučení uspořádala Lenka za tři týdny. Pozvánku mi poslala, já jí stručně odpověděla, že nepřijdu. Potom jsme si několik týdnů psaly jen kvůli pozůstalosti. Nečekala jsem omluvu hned, ale doufala jsem alespoň v uznání, že mi měla svůj záměr říct. Lenka se k tomu nevracela.
Při třídění fotografií v maminčině bytě přede mě položila svatební snímek rodičů. Zeptala se, zda ho chci. Odmítla jsem a vybrala si fotografii, na které maminka učí mou dceru plést. Lenka si svatební snímek vložila do tašky. Tentokrát jsem jí nevykládala, proč mám o jejich manželství jinou představu, a ona mě nepřesvědčovala, abych si vzala kopii.
Sestřin vztah k tátovi mě pořád bolí, zvlášť když v něm pro moje zkušenosti nezbývá místo. Nechci jí ale vybírat vzpomínky. Potřebuji, aby totéž dovolila ona mně. Zatím si dokážeme rozdělit fotografie. O tom, co se stalo před pohřbem, spolu ještě mluvit neumíme.
Zdroje: autorský text
