Článek
Všichni si to malovali růžově. Dokonce jsme si udělali seznam věcí, co všechno stihneme. Jenže nic z toho se nestalo. A ještě dnes se usmívám při vzpomínce, jak moc se tenhle výlet vymkl kontrole. A zároveň se trochu stydím, jak moc mě to všechno vykolejilo.
Začalo to už cestou. Děti se pohádaly v autě asi po dvaceti minutách, náš pes, který si obvykle v klidu hoví vzadu, tentokrát zvracel na každé druhé zatáčce. Někde u Ružomberku jsme ztratili signál a navigace se rozhodla vést nás zkratkou přes les, kde jsme téměř uvízli. V kufru chrastila termoska, kterou jsme zapomněli zavřít, a moje náhradní mikina se nasákla kávou tak dokonale, že to smrdělo jako nádraží. Manžel celou cestu opakoval, že „už to bude lepší“, ale v očích měl ten výraz, kdy víte, že tomu sám nevěří.
Dorazili jsme do hotelu pozdě, unavení a zpocení. Uvítal nás pán s úsměvem, který nevypadal upřímně. „Máte štěstí, ještě jsme vás neodhlásili,“ prohodil, jako by to byla vtipná poznámka. V tu chvíli jsem měla chuť se otočit a jet zpátky. Ale zůstali jsme. Vyfasovali jsme pokoj v podkroví, kde to táhlo a postele vrzaly při každém otočení. Děti si to ještě užívaly aspoň první hodinu. Pak jim došlo, že televize má jen tři slovenské programy a wifina jde jen na schodech.
Rozbalili jsme kufry, nebo spíš rozbalili jsme něco, co jako naše kufry jen vypadalo. V tu chvíli jsme si toho ale nevšimli. Byl to úplně stejný typ kufru, jaký máme my. Černý, trochu ošoupaný, se samolepkou z Prahy. Všechno sedělo, jen ten obsah ne. Já si říkala, že jsem asi zabalila jiný svetr, muž, že si asi spletl trička. Byli jsme unavení, takže jsme to neřešili. Až druhý den mi začalo docházet, že v tom kufru nejsou naše věci. Můj deodorant byl jiný, manžel měl ve spodním prádle ženské ponožky. Děti našly pastelky, které jsme jim nikdy nekoupili. V tu chvíli jsme se na sebe s mužem podívali a bylo jasné, že máme cizí kufr.
Šli jsme to nahlásit na recepci. Tamní slečna, která měla zjevně po náladě, nás odbyla slovy, že „to se občas stane“. Prý máme počkat, až dorazí další hosté, že se to třeba vyřeší samo. Jenže kufr, co jsme měli my, už někdo měl. A náš kufr, jak se ukázalo, mezitím zmizel. Následující dvě hodiny jsme trávili obvoláváním, vysvětlováním situace, sledováním příchodů a odchodů cizích hostů. Cítila jsem se jak někde v špionážním filmu. A pak se to stalo.
Odpoledne se v hotelu objevila starší paní s výrazem generála. Měla na sobě tmavý kostým, kabelku, která by mohla být klidně starožitností, a rozhodně nešla přehlédnout. Za ní cupital mladý recepční, který vypadal, že se každou chvíli zhroutí. A s sebou nesl náš kufr. Náš, nezaměnitelný, s rozbitým zipem a připnutým přívěskem ve tvaru pizzy, který si děti kdysi přinesly z výletu.
Ukázalo se, že paní je pravidelná návštěvnice hotelu a má svůj pokoj „vždy připravený“. Personál jí omylem podal náš kufr, protože si prý vzpomněli, že má podobný. A ona, aniž by si zkontrolovala obsah, si ho prostě odnesla. A co víc, některé naše věci si začala vybalovat. Myslela si, že jsme jí „poslali nové prádlo“. Nikomu to nepřišlo divné. A když jsme se ptali, proč to nikdo neřešil dřív, recepční jen krčil rameny. „Pani doktorka je tady skoro doma.“
Tahle věta mě dorazila. My tady za dovolenou platíme, snažíme se neotravovat, všechno řešit slušně a někdo tu může beztrestně odnést cizí kufr a všichni to berou jako normu? Byla jsem tak naštvaná, že jsem poprvé za celou tu dobu zvedla hlas. Paní se neurazila, jen se důstojně postavila a řekla: „No vidíte, aspoň si konečně popovídáme. Dneska si lidé už skoro vůbec nepovídají.“ V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám plakat nebo se smát.
Zbytek pobytu jsme se jí snažili vyhýbat. Ale nebylo to jednoduché. Objevovala se v jídelně, na chodbách, dokonce i v sauně. Pořád s úsměvem, jako by se nic nestalo. My jsme se snažili zachránit, co šlo. Navštívili jsme jednu rozhlednu, která byla kvůli větru zavřená, koupaliště, kde voda smrděla sírou tak silně, že se dětem dělalo špatně, a podnikli túru, na které nás chytla průtrž mračen. Všechno šlo špatně. A přesto to mělo něco do sebe.
V noci, když děti usnuly a my seděli na balkoně s dekou přes ramena, jsme se smáli. Takhle upřímně jsme se nesmáli roky. Bylo to celé absurdní. Vyčerpávající, ano, ale zároveň úplně opravdové. Bez filtrování, bez očekávání. Prostě život, jaký je. A možná právě proto na ten výlet nikdy nezapomeneme.
Když jsme odjížděli, paní doktorka nám zamávala z okna. A já jsem jí nakonec i mávla zpět. Ne že bych jí odpustila, ale protože jsem pochopila, že někdy prostě věci nejdou podle plánu. A že v tom zmatku možná vznikají příběhy, které nám zůstanou mnohem déle než výhled z hotelového okna nebo perfektní fotka z wellness. Protože na tom našem Slovensku jsme sice neměli ani jeden klidný den. Ale měli jsme jeden druhého. A aspoň jeden pořádný důvod se smát.
A kufr? Ten jsme si na zpáteční cestě radši dali doprostřed auta a seděli u něj jak strážci státní pokladny. Člověk se přece učí pořád. Někdy i z úplných blbostí.
