Článek
Tuhle roli jsem si nesla už od dětství, kdy mě rodiče chválili, jak jsem hodná a spořádaná, na rozdíl od mé sestry, která si v patnácti obarvila vlasy na růžovo a protrhla džíny v místech, kde to máma považovala za skandální.
Já jsem měla vždy stejný účes – polodlouhé hnědé vlasy, rovné, s ofinou. Praktické, nenápadné, bezpečné. Stejně jako moje práce v marketingovém oddělení střední firmy, kde jsem pět let připravovala podklady pro jiné, kteří s nimi pak sklízeli úspěch. Nikdy jsem si nestěžovala. Byla jsem přece ta rozumná.
Jenže pak přišel ten den. Seděla jsem na poradě a poslouchala, jak kolega Marek prezentuje kampaň, na které jsem strávila dva týdny bezesných nocí. Všichni mu tleskali, šéf ho poplácal po rameni. A mě nikdo ani nezmínil. Jako bych byla neviditelná. Cestou domů jsem se dívala na svůj odraz ve výloze a pomyslela si – jsem stejně nuda jako můj účes.
V tu chvíli jsem udělala něco naprosto netypického. Místo do autobusu jsem vešla do kadeřnictví. Byla jsem tam poprvé po dvou letech – obvykle jsem si konečky zastřihávala sama.
Mladá kadeřnice s tyrkysovými prameny ve vlasech si mě změřila pohledem. „Co pro vás můžu udělat?“
„Chci změnu,“ řekla jsem rozhodně. „Něco úplně jiného.“
Posadila mě do křesla a začala probírat časopisy. „Myslíte něco takového?“ ukázala na modelku s mikádem.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, něco odvážnějšího.“
Listovala dál, až narazila na fotografii ženy s krátkým sestřihem, který byl na jedné straně téměř vyholený a na druhé delší, spadající do obličeje. Něco ve mně se pohnulo. „Tohle,“ ukázala jsem odhodlaně.
Kadeřnice zvedla obočí. „Jste si jistá? Je to dost radikální změna. A upřímně, s tímhle účesem vás nevezmou nikam. Tedy, myslím do práce… je to hodně nekonvenční.“
Ta poznámka mě skoro odradila. Ale pak jsem si vzpomněla na poradu a na ten pocit neviditelnosti. „Jsem si jistá,“ prohlásila jsem pevně.
O hodinu později jsem na sebe zírala v zrcadle a nemohla uvěřit, co vidím. Vlasy jsem měla kratší než kdykoli předtím. Na jedné straně téměř vyholené, na druhé delší, spadající mi do očí. A nebyly hnědé – měly nádherný kaštanový odstín s jemnými měděnými odlesky.
„Líbí?“ zeptala se kadeřnice nejistě.
Nemohla jsem odtrhnout oči od svého odrazu. Najednou jsem viděla svoji tvář – lícní kosti, oči, rty. Jako bych se roky schovávala za clonou vlasů. „Miluji to,“ vydechla jsem.
Cestou domů jsem cítila každý závan větru na krku, lehkost, která byla až opojná. Ale začaly se vkrádat i pochybnosti. Co řeknou v práci? Kadeřnice měla možná pravdu, vypadám teď neseriózně. Možná si zítra vezmu šátek…
Další den jsem stála před zrcadlem a snažila se upravit si nový účes tak, aby vypadal méně výrazně. Nešlo to. Nakonec jsem vzdychla, narovnala ramena a vyrazila do práce.
V kanceláři se po mně každý otáčel. Slyšela jsem šepot, viděla překvapené pohledy. Kolegyně Jana vykulila oči: „Ty jo, ty vypadáš úplně jinak! Jako… cool!“
Její reakce mě trochu uklidnila, ale pořád jsem se bála setkat se šéfem. Ten se objevil až odpoledne. Prošel kolem, pak se zastavil a vrátil se. „Markéto? Jsi to ty?“ zeptal se překvapeně. Nervózně jsem přikývla.
K mému překvapení se usmál. „Skvělý účes! Víš, právě jsem mluvil s klientem o té kampani, co jsi připravila. Velmi se mu líbila. Mimochodem, nechtěla bys ji zítra sama odprezentovat? Myslím, že máš skvělé nápady, které bychom měli víc využívat.“
Zůstala jsem na něj civět s otevřenou pusou. Pět let jsem seděla v koutě s nudným účesem a nevýrazným vystupováním. Stačila jedna radikální změna a najednou jsem byla vidět?
Samozřejmě, nebyl to jen účes. Byl to ten pocit, který mi dal. Sebevědomí. Když jsem druhý den stála před klienty a prezentovala kampaň, cítila jsem se silná a viditelná. Mluvila jsem jasně a přesvědčivě. A oni poslouchali.
Dnes, o tři měsíce později, jsem povýšila na vedoucí kreativního týmu. Minulý týden jsem si nechala udělat světle fialový melír do ofiny a šéf jen uznale pokýval hlavou.
Často se zamýšlím nad tím, proč nás společnost učí, že být neviditelný je bezpečné. Že vyčnívat je riskantní. Jenže pravda je, že když se schováváme, přicházíme o příležitosti – nejen ty pracovní, ale i o šanci být opravdu sami sebou.
A mimochodem, ta kadeřnice s tyrkysovými prameny? Dnes je moje kamarádka a směje se, když vzpomínáme na její varování.
