Článek
Jenže pak přišel nápad od partnerovy maminky. Mají starší byt, do kterého se chystají pustit rekonstrukci, a napadlo je, že bychom se tam mohli nastěhovat. Ne hned, ale třeba za rok, až se všechno opraví. Prý bychom ušetřili, měli větší jistotu a klid. Nejdřív mi to přišlo jako milé gesto.
Nabídka, která zněla až moc dobře
Jenže pak přišla druhá část: že by bylo fér, kdybych se na rekonstrukci také finančně podílela. Prý aspoň symbolicky. Protože ten byt jednou „může být náš“. Jenže slovo může není jistota. Navíc ten byt je napsaný na ni a partnerova sestra by z toho radost neměla, kdyby se k němu později nepočítala.
Řekla jsem, že o tom popřemýšlím. A taky jsem přemýšlela – dlouho. Ale nakonec jsem se rozhodla, že do toho nepůjdu. Nechci investovat do cizí nemovitosti, do bytu, na který nemám žádný vliv. Připadalo mi to nefér. Byla jsem ochotná pomoct s prací, s výběrem, s čímkoli, ale peníze jsem odmítla dát.
Odpovědí bylo ticho
Když jsem to řekla, nenásledoval žádný výbuch, žádná hádka. Jen naprosté ticho. Tchyně mi přestala psát, nevolá, neptá se na mě. Když jsme u ní byli naposled, sotva mě pozdravila. Mluvila jen s mým partnerem, a i když jsem se snažila zapojit, odpověděla stručně, odvrátila se. Tichá domácnost. Ne doma, ale mezi námi.
Přitom jsme nikdy neměly špatný vztah. Ne že bychom si volaly každý týden, ale chovaly jsme se k sobě s respektem. O to víc mě to mrzí. Najednou jsem jak někdo, kdo narušil jejich rodinný plán. Kdo se rozhodl být sobecký.
Připadám si jako vetřelec
Partner se mě zastal. Řekl, že chápe moje důvody a že i on sám si není jistý, jestli je ten byt to pravé řešení. Ale zároveň vidím, jak je mezi dvěma ohni. Nechce mámu naštvat, nechce se mnou mít konflikt. A tak chodí mezi námi opatrně jako po skle.
Já zatím nevím, co dělat. Mám chuť napsat jí zprávu, zavolat, něco vysvětlit. Ale zároveň mám v sobě hněv, proč bych se měla obhajovat za to, že chráním své finance? Nechci být součástí systému „něco za něco“, kde se očekává, že když mi někdo nabídne střechu nad hlavou, automaticky budu platit a ještě za to vděčit.
A co když se vztah rozpadne?
Možná je to tvrdé, ale myslím i na to. Co když se s partnerem rozejdeme? Co když vztah nevyjde? Co když se s tchyní pohádáme ještě víc? Investované peníze zůstanou v bytě, který nebude můj. A to nemluvím o tom, že bych s ní měla žít pod jednou střechou. Už teď vidím, že bych se necítila vítaná.
Bylo by krásné mít harmonickou rodinu, kde se lidé podporují a drží při sobě. Ale realita je často jiná. A někdy je těžké rozeznat, kdy jde o pomoc, a kdy o jemný nátlak zabalený do hezkých slov.
Tvářím se, že je všechno v pořádku
Už třetí týden jsme se neviděly. Když se partner chystá k rodičům, někdy jdu s ním, jindy raději zůstanu doma. Předstíráme, že je všechno jako dřív, ale ve vzduchu visí dusno. A já začínám přemýšlet, co bude dál. Jestli se to časem uklidní, nebo jestli se mezi nás postavila zeď, která jen tak nezmizí.
Netušila jsem, že jedno prosté „ne“ může tolik změnit. Ale asi je lepší říct ho hned, než ho později litovat.
Simona K., Brno
