Článek
Myslela jsem, že to něco znamená. Že si toho někdo všimne. Že až přijde čas na zvýšení platu, můj šéf Robert si vzpomene na všechny ty přesčasy a obědy, které jsem jedla u počítače.
Jenže když ten den přišel, seděla jsem naproti němu v té jeho prosklené kanceláři s výhledem na město a cítila, jak mi hoří tváře. Pečlivě jsem si připravila argumenty, vytiskla seznam projektů, na kterých jsem pracovala, a dokonce jsem si vzala tu drahou halenku, kterou jsem si koupila na sestřinu svatbu. Chtěla jsem vypadat profesionálně a sebevědomě. Místo toho jsem se cítila jako školačka, která žadoní o lepší známku.
„Martino, já chápu, že jsi zklamaná,“ řekl mi tehdy a opřel se v křesle. „Ale musíš pochopit, že teď není vhodná doba. Firma šetří. Všichni musíme zatáhnout opasky.“
Přikývla jsem a snažila se vypadat chápavě, ale v duchu jsem si říkala, že to asi nebude platit pro nové auto, které si pořídil minulý měsíc, ani pro ty drahé firemní večírky, kde se rozlévalo šampaňské jako voda. Taky jsem věděla, že Petr z marketingu dostal přidáno, přestože nastoupil o rok později než já.
„Určitě to probereme znovu za půl roku,“ dodal ještě Robert s úsměvem, jako by mi právě nabídl dárkový poukaz k narozeninám, a ne odsunutí mého oprávněného požadavku na neurčito.
Ten večer jsem přišla domů a brečela. Můj partner Jakub mě objal a řekl: „Tak začni hledat jinde.“ Byla to taková jednoduchá věta, ale jako bych ji slyšela poprvé v životě. Většina lidí v mém okolí pracovala v jedné firmě roky, někteří dokonce desetiletí. Odejít mi připadalo jako vzdát se, jako přiznat porážku. Ale Jakub měl pravdu. Co mě tam vlastně drželo? Určitě ne ten mizerný plat nebo šéf, který neuznával moji hodnotu.
Druhý den jsem aktualizovala životopis a začala se rozhlížet. A k mému překvapení to netrvalo dlouho. Po dvou týdnech a třech pohovorech jsem dostala nabídku od konkurenční firmy. Plat o třicet procent vyšší, pružná pracovní doba a možnost práce z domova dva dny v týdnu. Nemohla jsem uvěřit, že jsem tak dlouho zůstávala v práci, kde mě nedocenili.
Když jsem přišla dát výpověď, Robert zbledl. „To nemůžeš myslet vážně,“ řekl a nervózně si prohrábl vlasy. „Kdo převezme tvoje projekty? Kdo zaškolí nového člověka?“
Měla jsem pokrčit rameny a říct něco jako „to už není můj problém“, ale místo toho jsem tam stála jako hodná holka a uklidňovala ho, že všechno řádně předám a že určitě najde skvělou náhradu. Ještě jsem se omlouvala, že odcházím! Když na to teď myslím, nemůžu uvěřit, jak hluboko ve mně byla zakořeněná ta potřeba být oblíbená a bezproblémová.
Následující dva týdny byly jako z učebnice pasivní agrese. Robert mě přestal zvát na porady, komunikoval se mnou pouze přes e-maily a občas prošel kolem mého stolu s výrazem, jako by ho právě někdo připravil o poslední sušenku. Kolegové na mě vrhali soucitné pohledy, ale večer mi psali zprávy, jestli bych jim nedala kontakt na moji novou firmu.
A pak přišel poslední den. Sbalila jsem si svoje věci – fotku s rodinou, oblíbený hrnek a rostlinu, která přežila tři roky v kanceláři bez denního světla. Přišla jsem se rozloučit s Robertem a on mě požádal, abych zavřela dveře.
„Martino, nerad bych, abys odcházela s pocitem, že si tě nevážíme,“ začal a já v duchu protočila oči. Teď už vím, že jde o klasickou taktiku – když člověk dává výpověď, najednou je nenahraditelný. „Co kdybychom se domluvili na navýšení platu? Můžu ti nabídnout o dvacet procent víc než teď.“
Nebyla jsem překvapená. Byla jsem naštvaná. Proč to nešlo před měsícem? Proč muselo dojít až na výpověď?
„Děkuji za nabídku, ale už jsem se rozhodla,“ odpověděla jsem a byla jsem na sebe pyšná, že se mi netřásl hlas.
„Třicet procent,“ řekl rychle. „A budeš mít novou pozici. Senior konzultant. Přece nemůžeš jen tak odejít po všech těch letech.“
A tehdy to ze mě vypadlo, ta věta, kterou jsem měla říct už dávno: „Roberte, když jsi mi odmítl přidat, netušil jsi, že si dokážu najít lepší místo. Teď mě prosíš, abych se vrátila, ale já už vím, co si o mně doopravdy myslíš. Moje hodnota pro tebe začala růst až ve chvíli, kdy jsi mě ztratil. A to není firma, ve které chci pracovat.“
Odcházela jsem s pocitem, jako bych ze sebe konečně shodila obrovský batoh. V nové práci jsem teď dva měsíce. Mám úžasný tým, respektujícího šéfa a pocit, že moje práce má skutečně hodnotu. A když jdu večer domů, nenosím si s sebou ani laptop, ani pocit, že někomu dlužím svůj čas.
Někdy se musíme naučit, že naše loajalita by měla být vždy oboustranná. Že když dáváme firmě to nejlepší, měli bychom za to být spravedlivě odměněni. A že občas musíme zavřít jedny dveře, aby se nám otevřely jiné, mnohem lepší. Že odchod neznamená prohru, ale nový začátek.
