Článek
Když vás posadí na kobereček
Ten den jsem přišla do práce o něco dřív. Připravovala jsem se na prezentaci pro klienta, měla jsem ji poprvé vést sama. Měla jsem z toho radost, byl to pro mě krok vpřed. Jenže místo podpory přišel šéfův e-mail, ať za ním hned zajdu do kanceláře.
Seděl u stolu, listoval nějakými papíry a ani se na mě nepodíval. Řekl, že se rozhodli, že na jednání půjdu jen jako asistentka. Že prý se na reprezentaci firmy nehodím. Bylo to řečeno klidně, bez emocí, ale ta slova mě zasáhla víc, než bych čekala. Zeptala jsem se, v čem přesně je problém. Odvětil jen, že „firma potřebuje určitou image“.
Pocit trapnosti, který nezmizí
Seděla jsem tam jako opařená. Měla jsem na sobě čistou halenku, sako, vlasy upravené, nehty nalakované, zkrátka slušně. Nikdy jsem nedávala najevo nic vyzývavého, nikdy jsem si nestěžovala. Pracovala jsem poctivě, zůstávala přesčas.
Jenže po tom rozhovoru se ve mně všechno zlomilo. Všichni říkají, že se člověk nemá brát osobně, ale jak to nebrat osobně, když vám někdo naznačí, že se za vás firma stydí? Celý den jsem pak přemýšlela, jestli mám špatné oblečení, účes nebo prostě nejsem dost „reprezentativní“.
Náhoda, která pálí víc než slova
Večer jsem šla s kamarádkou na drink. Potřebovala jsem vypnout, trochu se odreagovat. Zastavily jsme se v malém baru u náměstí. Bylo tam poloprázdno, hrála tichá hudba, atmosféra uvolněná. A tam jsem ho uviděla.
Můj šéf seděl u baru, kolem něj skleničky, smál se na servírku a potácel se, když šel na toaletu. Nešlo ho přehlédnout. Vypadal, že je tam už nějakou dobu. Chvíli jsem ho jen sledovala, nemohla jsem uvěřit, že je to ten samý člověk, který mi ráno vykládal o „firemní image“.
Ironie večera
Kamarádka mi pošeptala, ať dělám, že ho nevidím, ale já to nedokázala. Když jsem procházela kolem baru směrem na toaletu, otočil se ke mně a s úsměvem zamával. Pamatoval si mě a v tu chvíli se mi chtělo utéct. Z jeho pohledu, z rozvázané kravaty, z celé té situace.
Zůstala jsem chvíli stát, dívala se na něj a uvědomila si, jak absurdní je svět, kde vás hodnotí podle vzhledu nebo dojmu, zatímco ti, kdo rozhodují, nemají ani špetku sebereflexe. Celý jeho monolog o „profesionálním vystupování“ se mi vybavil, zatímco on se snažil přimět barmana, aby mu nalil ještě jednu.
Cesta domů a v hlavě prázdno
Odešla jsem dřív než kamarádka. Venku mrholilo, na zastávce jsem si přetáhla kabát a pustila sluchátka, abych nemusela přemýšlet. Ale stejně jsem přemýšlela. O tom, kolik žen musí denně poslouchat podobné poznámky. Kolik lidí ztrácí sebevědomí jen proto, že nesplňují představu někoho jiného.
Domů jsem dojela pozdě, ale spát jsem nedokázala. Pořád jsem si přehrávala ten moment – jeho slova a pak ten bar. Ten kontrast mezi jeho „firemní kulturou“ a realitou, kterou jsem viděla. A poprvé po dlouhé době jsem si řekla, že možná nejsem já ta, kdo se nehodí.
Nové ráno, nový plán
Druhý den jsem přišla do práce včas, s klidem, který mě samotnou překvapil. Pozdravila jsem kolegy, zapnula počítač a udělala svou práci. Když jsem pak dostala další úkol, který by kdysi znamenal nervy a nejistotu, tentokrát jsem to brala s nadhledem.
V poledne jsem poslala výpověď. Bez dramatu, bez zbytečných slov. Jen prosté oznámení, že chci jít dál. Nikdo nic netušil. Cítila jsem zvláštní klid, ne z pomsty, ale z toho, že jsem se přestala snažit zapadnout tam, kde o mě nikdy skutečně nestáli.
Svět, kde se cení maska
Dnes už pracuju jinde. Ve firmě, kde je důležitější, co člověk dělá, než jak vypadá. Nikdo mě nesoudí podle oblečení, ale podle výsledků. A možná právě proto se mi daří víc než kdy dřív.
Občas, když jdu kolem toho baru, napadne mě, jestli tam ten můj bývalý šéf ještě někdy chodí. Možná ano, možná ne. Ale já už se tam nikdy nezastavím, protože některé obrazy stačí vidět jednou, aby vám změnily pohled na celý svět.
