Článek
Jednoduchý úkol, řekl bych. Řekla, že bude za chvíli zpátky. Měl jsem radost, že na něco nezapomněla jako obvykle, a s úsměvem jsem se natáhl na gauč s vychlazeným pitím. Netušil jsem, že to, co mi přinese domů, nebude jen krém na opalování, ale i malý infarkt ve formě účtenky.
Dvě tašky a výraz, který něco tají
Když se vrátila, nevypadala, že by šla jen pro jednu věc. Nesla dvě tašky a tvářila se, jako by právě zachránila svět. „Byly slevy,“ řekla vítězoslavně, „a já si říkala, že když už tam jsem, vezmu i něco do zásoby.“
Začal jsem vybalovat nákup a během toho se mi trochu zvedalo obočí. Tři různé krémy, každý s jiným faktorem. Dvoje plavky, nové pantofle, plechovky s drinky, které běžně nekupujeme, a samozřejmě nezbytný dekorativní květináč s motivem mušlí. Ten jsme prý nutně potřebovali na balkon. Prý to „dotvoří atmosféru“.
Ta účtenka mluvila za vše
V ruce jsem držel dlouhý papír s čísly, které mě bolela číst. Přes dva tisíce korun. Dva tisíce. Za „rychlý nákup“. Krém, který jsme potřebovali, stál dvě stovky. Zbytek? Emoční nákupy. Drobnosti, které „udělají radost“, jak říká. V tu chvíli jsem ale žádnou radost necítil. Jen tichý tlak v hlavě a chuť vzít si aspirin.
Klidně, ale zbytečně
Neřekl jsem nic. Dlouho. Jen jsem seděl na balkoně a pozoroval ten nový květináč. Možná byl hezký, ale ten večer mi připomínal spíš účetní výkaz. Nešlo o ty peníze. Nejsme na tom tak špatně, abychom si nemohli dovolit blbosti. Ale štvalo mě to, že jsme se domluvili jinak. Že jsme chtěli šetřit. Že jsme se kvůli tomu nedávno hádali. A teď? Zase dokola.
Promluva, která přišla až za tmy
Večer, když se ochladilo, přišla za mnou s čajem. Sedla si vedle a řekla: „Já vím. Přehnala jsem to. Ale měla jsem prostě radost z léta. Nechtěla jsem tě naštvat.“
Nevím, jestli to bylo tou upřímností, nebo tím, že už byla tma a neviděla mi do obličeje. Ale nakonec jsme se zasmáli. Květináč jsme nechali na balkoně. A já si jen řekl, že příště půjdu pro ten krém radši sám.
