Šla jsem do Lidl outletu. Místo sekačky jsem dostala ránu pěstí a vynadáno od všech kolem

Ale jak se říká, realita bývá někdy šílenější než fikce. A já jsem to zažila na vlastní kůži. Doslova. Bylo sobotní ráno a já si na internetu všimla nabídky v Lidl Outletu v pražských Štěrboholech. Zahradní technika, slunečníky, grily – všechno za směšné ceny. A mě zrovna napadlo, že bych mohla konečně pořídit tu sekačku, co si už pár měsíců říká o výměnu. Cena byla víc než lákavá, a tak jsem si řekla – proč ne? Rychlá akce, popadnu, co potřebuju, a budu zpátky dřív, než začne polední vedro.

Jenže místo poklidného sobotního nákupu jsem se ocitla uprostřed bojiště. A to, co se tam odehrálo, mě přesvědčilo, že některým lidem prostě už chybí poslední zbytky zdravého rozumu.

Přijela jsem na parkoviště a hned mi bylo jasné, že něco nehraje. Auta stála úplně všude, lidi se hrnuli k obchodu v takových davech, že by se člověk bál, že na něj nedojde řada. Říkala jsem si, že to bude asi dost rušné, ale netušila jsem, jak moc.

Dostat se vůbec dovnitř byl první krok. Jakmile se otevřely dveře, dav se vrhnul dovnitř. Já si pořád říkala – no tak, lidi, vždyť to je jen výprodej, bude toho dost pro všechny. Ale v tu chvíli jsem ještě netušila, jak moc jsem se mýlila.

V obchodě to vypadalo jako den po apokalypse. Lidi pobíhali sem a tam, tlačili se u regálů, rvali se o zboží přímo z rukou. Atmosféra by se dala krájet. Nikdo se neusmíval, nikdo nikomu neuhnul, všichni se chovali jako vlci, co cítí kořist. Byly v akci zahradní slunečníky, ale to jsem nevěděla.

Zhluboka jsem se nadechla. Hlavně klid. Měla jsem jasný cíl – sekačku. Nic víc, nic míň. A tak jsem se snažila v tom chaosu prodrat k oddělení se zahradním vybavením.

A pak jsem to uviděla. Paletu se sekačkami. Byly tam přesně dvě. Dvě! Srdce mi poskočilo. Zrychlila jsem krok, ale nejsem jediná, kdo si jich všiml. Další žena běžela naproti mně. Potkaly jsme se u palety ve stejný moment. Ale ona běžela pro slunečník, já sekačku. Rvali se o všechno. To není možné, říkala jsem si.

První úder. Natáhla jsem ruku k sekačce. Ona taky. A pak to začalo.

„To je moje,“ vyštěkla na mě. „Promiňte, ale přišly jsme sem obě. Můžeme se nějak domluvit?“ snažila jsem se zachovat chladnou hlavu. Jenže domluva nebyla to, o co jí šlo. „Já jsem tady byla první!“ procedila skrz zuby a silou mi trhla rukou.

A pak to přišlo. Nečekané, šokující, absurdní. Rána pěstí. Přímo do obličeje. Nechápala jsem. Na vteřinu jsem úplně zamrzla. Všichni kolem mě se motali, prali, nadávali. Dokonce mi říkali, ať uhnu a nepletu se tady. Ticho, nechápala jsem. Po chvíli znovu. Lidi kolem nás začali křičet. Někdo se smál. Někdo natáčel na telefon. A já tam stála, držela se za tvář a nechápala, co se to sakra právě stalo.

V tu chvíli už se přidal i muž té ženy, začal mi nadávat, že si mám jít kupovat něco jiného. Lidi kolem nás se začali přetahovat o zboží, prodavačky se snažily situaci uklidnit.

„A dost!“ zakřičela jedna z nich.

Ale bylo to jako křičet do bouřky. Dav si žil vlastním životem.

Po chvíli přiběhla ochranka, která už byla zoufalá z toho, co se tam děje. A v ten moment jsem si řekla: Co tu vlastně dělám?

Stála jsem tam, se oteklou tváří, rozčarovaná z toho, jak se lidi chovají kvůli pár slevám. A řekla jsem si: Tohle za to nestojí.

Ochranka nás rozdělila, situace se začala uklidňovat, a pak někdo pronesl větu, která mi v hlavě zůstane ještě dlouho:

„Vždyť je to jen sekačka.“ A měla pravdu.

Nastoupila jsem do auta a podívala se na sebe v zrcátku. Monokl. Malá připomínka toho, co jsou někteří lidi schopni udělat kvůli slevám. A víte co? Nelituju toho, že jsem ji nakonec neměla. Litovala bych spíš toho, kdybych se tam dál přetahovala jako primitiv.

A tohle je ponaučení, které jsem si z toho odnesla. Některé věci za to prostě nestojí. Nejsme na bojišti. Nejsme v džungli. Jsme lidi. Nebo bychom aspoň měli být. A pokud někdo ztratil zdravý rozum kvůli kousku plastu ve slevě, tak mu ho klidně přenechám.

Protože klid, důstojnost a zdravý rozum jsou mnohem cennější než jakákoli sleva na světě. A příště? Radši si tu sekačku koupím za plnou cenu. Aspoň vím, že mě to nebude stát zdraví. Šla jsem do Lidlu pro sekačku. Odešla jsem s monoklem. Ale taky s lekcí, kterou bych si přála, aby pochopilo víc lidí. Protože když se lidé začnou rvát jako zvířata kvůli pár korunám, je na čase se ptát: kam jsme se to vlastně dostali?