Článek
Jenže pak přišla nemoc. Nejmladší syn skončil několikrát v nemocnici a já musela přestat pracovat úplně. V ten moment se to všechno sesypalo. Bývalý partner přestal posílat alimenty, já neměla nárok na nemocenskou, protože jsem pracovala na DPP. Nájem, energie, jídlo – všechno se začalo hromadit a já stála před rozhodnutím, jestli se zadlužím, nebo zkusím zažádat o pomoc. A tak jsem po deseti letech, kdy jsem se snažila být soběstačná, seděla na úřadě práce a vyplňovala formuláře.
Nebyla jsem na to pyšná. A nebylo to snadné. Jenže kolem sebe jsem najednou slyšela poznámky typu „někdo si udělá děti a pak natahuje ruku“. Přitom já svoje děti živím, starám se, nechodím po kavárnách a na dovolenou jsem nebyla ani nepamatuju. Jen jsem se dostala do bodu, kdy to sama už nešlo.
V obchodě jsem přemýšlela, jestli vezmu rohlíky nebo mléko, na obojí nebylo. Doma jsme měli zapnuté topení jen na pár hodin denně. Dávky mi pomohly přežít. Ale měla jsem pocit, že mě okolí vidí jako příživnici. Nikdo už neřeší, co tomu předcházelo, jen že „mám víc dětí a beru peníze“.
Mám tři děti. Ano, tři. Není to šest ani deset, jen tři. A ne, nikdy jsem je neměla proto, abych dostávala víc peněz. Takhle přemýšlí jen ten, kdo nikdy v životě nemusel řešit, jak zaplatí kroužek nebo školní obědy. Že máme nějaké přídavky, to je pravda. Ale rozhodně z nich nejde žít. Jsou spíš jako záplata, ne jistota.
Když čtu v diskusích nebo slyším ve zprávách, jak stát „odměňuje děti dávkami“, je mi z toho špatně. Jako by každé dítě navíc znamenalo víc peněz do kapsy. Ale děti nejsou kalkul. Jsou závazek, každodenní starost, radost i strach. A každý, kdo má víc než jedno, ví, že to není levná záležitost.
Znám ženy, které jsou na dávkách dlouhodobě. Některé to tak prostě mají – a některé se na tom opravdu vezou. Ale kvůli nim jsme podezřelí všichni. Jakmile si jdeš zažádat o podporu, úředník tě měří pohledem, jestli si to náhodou neplánuješ „užívat“. V televizi ukážou pár extrémů a najednou jsi součástí nějaké nálepky.
Jenže každý ten příběh je jiný. Někdo utekl od partnera, jiný přišel o práci, někdo pečuje o nemocné dítě. Pomoc od státu nemá být odměna, ale záchranná síť. Jenže u nás se z toho dělá ostuda. Přitom člověk, který se rozhodne požádat o pomoc, to většinou nedělá s lehkostí.
Zlobí mě, že v té debatě často zaznívá, že za to můžeme sami. Že jsme si měli děti „rozmyslet“. Jenže kdybych čekala na ideální podmínky, tak nemám nikdy žádné. Tohle není ekonomická strategie, ale život. A v životě se prostě někdy nedaří. Tak proč máme pořád pocit, že pomoc je pro někoho jiného?
Nevím, kde je ta hranice. Kdy už je „moc dětí“. Kdy už si nezasloužíš podporu. Jestli má být pomoc podmíněná tím, kolik vyděláváš, nebo tím, že dokážeš přežít měsíc bez ní. Ale vím, že se dnes každý bojí přiznat, že na dávkách někdy byl. Jako by to bylo horší než dluhy, exekuce nebo vyhození z práce.
Neříkám, že systém je dokonalý. A určitě by se měl líp hlídat. Ale paušalizování ničí lidi, kteří se snaží. Mně dávky pomohly přežít rok, kdy bych to jinak nezvládla. A díky nim dnes zase pracuju, splácím a chci se postavit na nohy.
Jen si přeju, aby tenhle stát jednou rozlišoval mezi pomocí a pohodlností. A aby člověk nemusel mít pocit, že o něco žádá s ostudou.
