Článek
Tiché místo, udržované předzahrádky, sobotní sekání trávy a zdvořilé úsměvy přes plot – takhle nějak to vypadalo. Tedy až do chvíle, kdy jsem si od souseda Radka vypůjčil vrtačku.
Bylo to loni v březnu. Chtěl jsem konečně pověsit poličky, které už dva roky čekaly opřené o zeď v obýváku. Naše vrtačka po posledním stěhování záhadně zmizela a kupovat novou kvůli pár dírkám do zdi mi přišlo zbytečné. Tak jsem zazvonil u sousedů.
Radek se zatvářil, jako by vyhrál v loterii. Byl to on, kdo otevřel dveře, ne jeho žena Petra, která se obvykle při našich náhodných setkáních tvářila, jako by právě kousla do citronu. „Jasně, že ti půjčím vrtačku! Pojď dál, dáš si kafe? Nebo pivo? Mám jedno vychlazené,“ chrlil ze sebe nadšeně.
Nechtěl jsem být nezdvořilý, a tak jsem přikývl. Připadalo mi, že je docela fajn, že se konečně trochu poznáme. Myslel jsem, že si dáme jedno pivo, prohodíme pár vět o tom, jak roste tráva nebo jak nám zdražili poplatky za odpad, a půjdu domů vrtat. Jenže jsem se šeredně spletl.
Radek vytáhl piva, posadil mě na terasu a začal monolog, který trval skoro dvě hodiny. Dozvěděl jsem se úplně všechno – od toho, jak jeho tchyně vždycky kritizuje jeho trávník, přes to, jak jeho šéf v práci vůbec nechápe jeho potenciál, až po podrobnosti o jeho operaci žlučníku, včetně velikosti kamenů, které mu našli. Když konečně zmlknul, měl jsem pocit, že ho znám líp než svého vlastního bratra.
Odcházel jsem s vrtačkou a matným příslibem, že mu ji vrátím „až budu hotový“. Myslel jsem si, že tím to hasne. Dovrtal jsem, uklidil jsem a druhý den mu vrtačku zanesl zpátky. S úlevou jsem si řekl, že sousedská povinnost je splněna a můžu se vrátit k normálnímu životu.
Jenže Radek měl jiné plány. Od toho dne se stal mým nevyžádaným stínem. Začalo to nevinně – druhý den ráno na mě čekal u plotu, když jsem odcházel do práce. „Tak co, drží ty poličky?“ zeptal se s úsměvem. Pokýval jsem hlavou, prohodili jsme pár zdvořilostních frází a já odešel do práce.
Další den stál u plotu znovu. A pak zase. A znovu. Postupně se naše ranní „náhodná“ setkání stala rutinou. Vždycky měl nějakou záminku. Jednou mi chtěl ukázat článek v novinách o zdražování energií, podruhé se ptal, jestli jsem neslyšel v noci divné zvuky, protože on určitě ano a myslí si, že nám po sídlišti chodí zloděj.
Za měsíc už to nebyly jen ranní rozhovory u plotu. Začal se objevovat, kdykoliv jsem vytáhl auto z garáže. „Jedeš nakoupit? Já bych potřeboval pár věcí, nechceš mě hodit?“ A pak celou cestu do supermarketu a zpět nepřestal mluvit. O tom, jak nesnáší kolegyni Janu, která mu pořád krade sponky, o tom, jak jeho syn dostal ve škole čtyřku z matiky a jak to určitě není tím, že je hloupý, ale tím, že ta učitelka si na něj zasedla.
Netrvalo dlouho a Radek začal přímo komentovat můj život. „Všiml jsem si, žes koupil nové auto,“ řekl jednou, když jsem přijel domů v služebním voze, který mi půjčili v práci jen na ten den. Než jsem stačil vysvětlit, že to není moje, už mi radil, jaký olej je nejlepší a že mi může doporučit svého mechanika, protože ten jeho je naprostý génius a určitě by mi dal slevu, když jsme přece sousedi.
„Vidím, že máš novou sekačku. Nechtěl bys půjčit tu moji? Je mnohem lepší – mám ji tři roky a seká jako nová,“ prohlásil jindy, když jsem se vrátil z Mountfieldu s novou sekačkou. Když jsem mu poděkoval, ale odmítl, tvářil se uraženě a dva dny se mnou nemluvil. Byl to nejklidnější víkend za poslední měsíce.
Jenže pak přišel zlom. Jednoho dne jsem se vracel z nákupu, tašky v obou rukách, a snažil se odemknout dveře. Radek se jako obvykle vynořil odnikud. „Copak to máš dobrého?“ zeptal se a bez okolků mi začal nahlížet do tašek. „Aha, koupils steaky. Ty já miluju. Petře je nedělá moc dobře, říká, že maso je karcinogenní, ale to je blbost, že jo? Hele, tyhle vypadají fakt dobře. Kolik stály? Nejsou předražené? V Kauflandu je mají teď v akci.“
Než jsem stačil odpovědět, sáhl do tašky a jeden balíček vytáhl. Prohlížel si ho, jako by to byl vzácný artefakt. „Hm, vypadají dobře. Až je budeš dělat, dej vědět, rád ochutnám,“ zasmál se a vrátil mi je. Jenže já jsem se nesmál. Tohle už přesahovalo všechny meze.
„Radku,“ začal jsem opatrně, „nemyslíš, že je to trochu… přes čáru? Hrabat se mi v nákupu?“
Zatvářil se překvapeně. „Jaképak hrabání? Vždyť jsme přátelé! Přátelé si přece tyhle věci říkají. Já ti taky vždycky všechno říkám.“
A v tom byl právě ten problém. Nikdy jsem ho nepovažoval za přítele. Byl to soused, kterému jsem si jednou půjčil vrtačku. Nic víc, nic míň. Jenže v jeho světě jsme byli nejlepší kámoši, skoro jako bratři.
„Podívej, Radku, oceňuju tvou přátelskou povahu, ale někdy potřebuju i svoje soukromí,“ řekl jsem co nejdiplomatičtěji.
Jeho tvář se změnila. Úsměv zmizel a nahradila ho směs ublíženosti a vzteku. „Aha, tak takhle to je. Já ti pomůžu, půjčím ti svoje věci, a ty mi pak ani nedáš ochutnat steak. To je hezké. Fakt moc hezké. To jsem nečekal.“
Otočil se a odešel. Bylo mi to nepříjemné, ale zároveň jsem cítil úlevu. Konečně jsem to řekl nahlas. Jenže jsem netušil, co bude následovat.
Od toho dne se Radek změnil. Místo neustálého obtěžování a vtíravých otázek mě začal ignorovat. Když jsme se potkali, tvářil se, jako bych byl vzduch. Což by samo o sobě bylo vlastně fajn – konečně klid. Jenže pak začaly ty zvláštní věci.
Nejdřív jsem si všiml, že kdykoli vytáhnu auto z garáže, Radek „náhodou“ vyjde na zahradu a zapisuje si něco do notýsku. Když jsem se vrátil z dovolené, našel jsem poštu pečlivě naskládanou u dveří – včetně reklamních letáků, které jsem nikdy nedostával. Evidentně mi je někdo vyndal ze schránky a poskládal. Když jsem se díval z okna, občas jsem zahlédl, jak Radek stojí u plotu a fotí si můj dům.
Jednou večer, když jsme se s Markem vrátili z kina, jsme našli na zápraží malou krabičku. Uvnitř byly zbytky večeře – nedojedené těstoviny a kus kuřete – s lístečkem: „Když si nemůžeme vyměňovat jídlo jako správní sousedi, aspoň ti dávám ochutnat, co u nás Petra navařila. Je to lepší než ty tvoje steaky.“ Bylo to nechutné a děsivé zároveň.
Situace gradovala, když jsem jednoho dne přišel domů a našel Radka, jak stojí u mé popelnice a přehrabuje se v ní. Když mě uviděl, ani se nezatvářil provinile. Místo toho vytáhl z pytle obal od sýra. „Vidím, že už nakupuješ v Lidlu. To je dobře, je to levnější než v Albertu,“ řekl, jako by to byl naprosto normální rozhovor.
V tu chvíli mi došla trpělivost. „Radku, co to sakra děláš? To je moje popelnice!“
Pokrčil rameny. „Zajímá mě, co vyhazuješ. Jsme přece sousedi, měli bychom o sobě vědět všechno.“
„Ne, neměli,“ odpověděl jsem rozhodně. „Tohle už přesahuje všechny meze. Jestli tě ještě jednou přistihnu, jak se hrabeš v mých věcech nebo špehuješ můj dům, zavolám policii.“
Zatvářil se uraženě, ale odešel. Týden byl klid. Pak mi někdo poškrábal auto. Na schránce jsem našel nalepený vzkaz „SOBEC“. A pak mi jednoho dne zazvonil telefon.
„Dobrý den, tady obecní úřad, odbor životního prostředí. Dostali jsme anonymní oznámení, že nelegálně likvidujete nebezpečný odpad. Prý ho vyléváte na zahradu.“
Nemohl jsem uvěřit svým uším. „Cože? To je nesmysl! Kdo vám to řekl?“
„To bohužel nemůžeme sdělit, ale musíme to prošetřit. Přijedeme zítra na kontrolu.“
Když jsem položil, věděl jsem přesně, kdo za tím stojí. Vyšel jsem na zahradu a zamířil přímo k plotu. Radek seděl na terase a popíjel pivo. Když mě uviděl, samolibě se usmál.
„Radku,“ zavolal jsem na něj klidně, „vím, žes volal na úřad. Tohle už překračuje všechny meze. Co vlastně chceš?“
Pokrčil rameny. „Jen to, co si zasloužím. Respekt. Přátelství. Normální sousedské vztahy. To, cos mi odepřel.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Pochopil jsem, že tohle není normální chování. Že tenhle člověk má zjevně nějaký problém a že ho nevyřeším tím, že mu budu ustupovat nebo se ho snažit ignorovat.
Druhý den přijela kontrola z úřadu. Samozřejmě nic nenašli, protože žádný nebezpečný odpad nevylévám. Když úředníci odjeli, šel jsem rovnou za Radkem. Stál u plotu, jako by na mě čekal.
„Tak co, jak dopadla kontrola?“ zeptal se s hraným nezájmem.
„Podívej, Radku,“ řekl jsem klidně, „tohle musí přestat. Myslel jsem, že jsme dospělí lidé. Když jsem si od tebe půjčil vrtačku, neznamená to, že ti patří můj život. Tohle není normální sousedské chování. Jestli to nepřestane, budu muset podat trestní oznámení za obtěžování.“
Jeho úsměv zmizel. „To bys neudělal.“
„Udělal. Mám záznamy z bezpečnostní kamery, jak se přehrabuješ v mé popelnici. Mám svědky, kteří viděli, jak fotíš můj dům. Mám důkazy o tom, že jsi volal na úřad s falešným oznámením. Tohle není kamarádství, Radku. Tohle je stalking.“
Když jsem vyslovil to slovo nahlas, něco se v jeho tváři změnilo. Jako by poprvé pochopil, že to, co dělá, není normální.
Od té doby uběhly tři měsíce. Radek mě teď skutečně ignoruje. Žádné špehování, žádné hrabání v odpadcích, žádné anonymní udání. Když se potkáme, kývneme na pozdrav a každý si jdeme po svém.
Někdy mě napadá, jestli jsem nebyl moc tvrdý. Jestli ten člověk jen netoužil po přátelství a já ho odmítl. Ale pak si vzpomenu na všechno to šmírování, kontrolování, na ten pocit narušeného soukromí, a vím, že jsem udělal správnou věc.
Nikdy by mě nenapadlo, že jedna půjčená vrtačka může způsobit takové drama. Příště si ji radši koupím. Nebo si ji půjčím od tchána. Ten aspoň nechce vědět, co mám k večeři.
